Nuže, kdež nás viece žádáš viděti? Na nom li světě, čili na tomto? Tu ona vecě: A zdali vás zajisto na onom světě budu viděti, když zde na vás nebudu patřiti? Tu jie syn vecě: By sě mohla sdržěti na tomto světě na nás nehlédati, zajisté na onom budúciem světě budeš hleděti na nás. Tu ona jide pryč s velikú radostí a řkúc: A poněvadž vás tam budu viděti, zdeť zajisté, synku, na vás nebudu hlédati.
Jan, řečený Tebeus z Tebajdy z těch vlastí, učeník Amonuov opatuov, dvanádcte let posluhoval jemu, starci nemocnému. Avšak ten stařec nikdy jeho dobrým slovem neutěšil. A když již bieše umřěl, tehdy ten {stařec}meziřádkový přípisek mladší rukou; * původně zapsáno vczenik, podtečkováno přěd jinými starci, držě jej za ruku, vecě třikrát: Buoh tě žehnaj! I poruči jej starcóm a řka: Toť jest ne člověk, ale jestiť anděl, jenžť mi jest toliko let slúžil v nemoci a nikda dobrého slova ode mne neslyšal.
Opat Agaton když přijide do města, chtě prodati to, což bieše udělal svýma rukama, i naleze jednoho pútníka nemocného. A ten nemějieše, kto by jemu co učinil. I osta tu stařec, učiniv sobě peleš i dáváše jemu potřěbici, což po svú rukú vydělal. A tu jest byl čtyři mesiecě, až i zdráv byl ten nemocný pútník. A pak sě opět vráti na púšť do své pelešě!
Stařec jeden slovutný učeníku svému nemocnému vecě: Nebuď žalostiv v nemoci nebo v ranách tělesných, neboť to jest najvěčší zákon, ktož v nemoci bohu chválu vzdává. Jakož železo v uoheň vložené rez doluov spudí, takež hřiešník ohňem, to jest bolestí tělesnú, rez, to jest hřiechy, spudí. A když zlato v uoheň vložie,
