A když po témdni přijide ten starší k ňemu, on, jeho chtě zkusiti, vecě: Otče, tohoto téhodne měl sem veliké pokušenie. A když sem šel do města pro potřěbu, tu sem shřěšil. I vecě jemu starší: A chceš li sě káti? Tu on slíbi, že sě chce káti. Starší vecě: Já chci polovici hřiecha na sě přijieti. Tehdy mlazší vecě: Nuže, již muoževa spolu přěbývati. A takž i přěbývášta až do svého skončenie.
Jeden stařec vecě: Což koli člověk nenávidí toho, jenž tě kto zpravuje. A také ty druha nezpravuj. Nenávidíš li, ješto kto ohyzdu na tě cpá aneb coť odejme, takež téhož druhu nepřěj ani sám čiň. To, jehož sám sě kto střěže, to jinému muože býti probytečno k spasení.
{O jich mateři, ješto je chtěla}meziřádkový přípisek mladší rukou […]text doplněný editorem
Pemen opat a opat Nup, jakž biešta na púšti, tehdy jich máti žádáše jich viděti. A často přicházieše k jich peleši, chtiec jě opatřiti, a nikdy jich nemožieše viděti. Avšak uhlédavši jeden čas, ješto jidechu do kostela, i potka jě. Tu ona ji uzřěvše, vrtše sě zasě i zaklopišta dveřě u pelešě. Tehdy máti stojiec u podvojě i počě plakati a prosiec, aby sě jiej dala viděti. Tehdy opat Nap všed k uopatu Pemenovi i vecě: I co učiníva s naší mateří, ještoť tu u dveří stojieci pláče? A vstav opat Pemen i otevřě dveřě. Uzřěv mateř, ana tak velmi kvielí, i vecě jiej: I čemu taký pláč činíš a jsúc již požitá žena? Tu ona věčším pláčem, poznavši syna, počě plakati i vecě: Jinéhoť nic nepravím, než neuzřím liť vás. Tehdyť nejsem vašě máti! Avšak sem vás krmila těmito mými prsmi! Jižť sem všie odpovědi naplňena, když sem tvój hlas slyšala, jižť sě jest mé srdce ukojilo. Jiežto Pemen otáza:
