potupuji. Ale neslušie toho tak súditi. Neb slušie své hřiechy přěd sebú mieti a mysliti na to, boha prosiec, aby ráčil odpustiti. To uslyšěvše bratřie i vecěchu: Zajisté to jest cěsta upřiemá k spasení.
Jednú přijide Izák opat do kláštera i uzřě bratra obmeškalého. A rozhněvav sě i káza jej vyhnati z kláštera. A když dieše opat Izák do svého přiebytka, to jest do pelešě, tu anděl boží přijide i zastúpi jemu dveřě a řka: Nedámť vjíti! Tu on počě prositi, aby vinu jeho zěvil. Anděl jemu vecě: Buoh mě jest poslal, abych tebe otázal, v keré muky velíš poslati toho bratra, ješto jest shřěšil. Tehdy stařec inhed jě sě káti a řka: É, hospodine, shřěšil sem, rač mi odpustiti! Tu jemu anděl vecě: Vstaň! Jižť jest hospodin odpustil. Ale aby sě toho viece nedopúštěl, by kterého potupil dřieve, nežť by jej buoh odsúdil. Nebť hospodin na lidi žaluje skrzě proroka a řka: Odjěli sú lidé súd muoj a mně jeho nedadie, abych já súdil. A to jest proto řečeno, zdali by sě událo kterému z těch svrchovaných shřěšiti u mále, aby netajil toho, ale aby zěvil.
Jednomu bratru v klášteřě uda sě shřěšiti. A když jej všicni tresktáchu, vstav i jide k uopatu Antoniemu. A bratřie také za ním pojidechu a chtiece jej zasě vrátiti. I počěchu naň vinu praviti. Ale on počě přieti. A tu bieše Pafuncius opat, jemuž bieše příjmie Cefallus, jenž pověst praviece jest slyšal v sboru bratrském, a řka: Viděl sem na břězě u řěky jednoho mužě, an uvázl u bahně až do kolenú.
