A chléb jedno v neděli přijímáše z nebes jemu poslaný. Neb když z svých modliteb vstanieše, naleznieše chléb položený, jehož člověk žádný nepřinosieše. A když toho pochvále, boha přijmieše, tu mějieše na tom dosti až do druhé neděle.
A po mnohém časě vyšed s púště příkladem svého utrpenie, mnoho jiných jeho následováchu. A mezi nimi bieše jeden jinošicě. A ten žádáše jeho učedlníkem býti. Na ňehož svatý Mucius vzděv mnichový {oděv}meziřádkový přípisek soudobou rukou, točíš žíni a kapici a sukni vlásennú i počě jej obyčějem zákonním slavným snažně učiti a najviece tomu, kdež by který křěsťan umřěl, aby jej pohřebl. Tehdy ten učeník jednú uzřěv, an mrtvým oděv připravuje, i vecě k ňemu: Mistře, když já umru, chtěl bych, aby mě takýmž příkrovem přioděl a pohřebl. Tehdy jemu vecě: Synáčku, tak tobě učiním, jakož žádáš. Tak tě hojně přioději, donidž nedieš: Dosti mám. A po malém času ten jinošicě umřě a svatého Mucie proročstvie sě naplni. A když jemu učini dosti ku příkrovu, vecě k ňemu přěde všěmi, ješto tu stáchu: Synáčku, již li máš dosti ku pohřebi, čiliť ješťe viece přičiním? Tehdy ten umrlý, ano všicni slyšie, vecě a řka: Svatý otče, dostiť jest, naplnils, cos slíbil. Tehdy ti, ješto tu stáchu, užasechu sě všickni a počěchu sě diviti tak velikému zázraku. Tehdy jinošíci toho pohřeb i vráti sě na púšť, varujě sě chlípy {tělestné}marginální přípisek soudobou rukou.
Opět jednoho času přijide [s]text doplněný editorem[188]doplněno podle Smetánkovy edice púště k té bratří, ješto bieše ustavil; naliť jeden velmi nemocen. I zěvi mu buoh, že ten jistý má umřieti.
