dr[147r]číslo strany rukopisuuhém pánu věděti, kterakť jméno jest.“ I vece k ní Tartareus: „An teď stojí před tebú, otěžiž jeho samého.“ Tehdy vece Solfernus k Evě: „Kterú příčinú žádáš věděti a znáti jména naše, co je tobě do nás?“ I vece Eva: „Milý pane, však vy žádáte, abych já se sjednala s vólí vaší a s vámi ostala. A mám liť zde ostati, hodnéť jest, abych vás pro budúcie puotky znala.“ I vece Solfernus: „Jáť jsem Solfernus, jeden najmenší z rady pána mého.“ I odpovědě Eva: „Právě jsi vyznal, jistě tobě hodné jméno bylo dáno Solfernus neb světlost tvá rovnala sě jest nad světlost slunečnú. A ty to ztratě, vuolí svú obrátil jsi se ve tmu zatracenie věčného. I nemámť za zlé, že radíš odstúpiti od světla a přidržeti se tmy věčné. Zdáš se světlý, ale máš světlost mylnú, nebť nenie vše zlato, cožť sě blští, ale budeť druhdy měd zčernilá a mosaz. A ty, Tartaree, pravé jméno máš, totiž pekelník, neb mluvíš s velikú žádostí, žádaje do pekla rozmnoženie. A protož slóveš doktor, mistr nad mistry, uče jiné též zlosti, kterúž sám máš, a vedeš a jsi dobře zatmělý v svém umění, neb blesk jasnosti nebeské odstúpil jest a poblúzenie pekla hrozného s tebú přebývá. Protož prosím vás, nechte mne zamúcené a ukažte mi pána mého Adama, a ať jeho vidúc, oblehčenie mám v mých zámutciech. Nebť vždy to pravím, žeť stvořitel mój živ jest, a v témž těle, z kteréhož nynie vystúpila jest duše má, opět uzřím stvořitele mého, toho a nejiného, a budu sě radovati v doufání, patřéc na stvořitele mého, kterýž jest živ a kraluje na věky věkuov. Amen.“

Tehdy rozhněvav sě Solfernus, ačkolivěk veliké počestnosti muž zdál sě, však nemoha horlivosti ďábelského přirozenie odolati, i vece k Evě: „Ach, že sě nelze pomstiti nad takým posměšným haněním, kteréž se nám děje od tebe. Věru pravím tobě, že neslovete darmo ženy, neb jste pošly z kosti. I chřestíš teď jako kost a klekceš cos kams. Co ty nám to zpomínáš o ztracení věčné radosti? Však co je tobě do toho, že se o nás staráš, zda nám to chceš vyvésti, co se nám křivdy od toho Boha stalo? I co z sebe činíš? I věz to, Evo, bychomť my nebyli tak šlechetností obdařeni a milost přirozená v nás nepřebývala a dobrota taká nebyla pána našeho Lucipera, pokázali bychom tebe, že by sě musila pro své řeči roznésti od pokolenie do pokolenie na věky. Haj, haj, jakť nám zpomíná a vykládá jména! A kéž o sobě zpomínáš, ješto s’ zavedla všecko pokolenie lidské v službu a v robotu a skrze vás všecko zlé