poně[149r]číslo strany rukopisuvadž znáti muožeš sám, že lest pochodí z úst tvých, ale řeči božie neproměnie se, jimžto já věřím. A jakož pán váš některé z vás zvolil jest, na něž laskav mimo jiné jest, a některé ne tak miluje, avšak všichni s ním u pekle jsú, takéž i stvořitel učinil rozdiel mezi stvořením svým: jedny velmi miluje a těm nikdy ižádného zámutku nedal jest aniž dá a druhé velmi miluje, ale chce tomu, aby něco pro něho potrpěli, a na třetie nic netbá, neb jich chce pro jich vóli nechati u věčném zlém a dopustí těm moc mieti časnú nad jeho milostníky, aby jich zkúšel. Ale viz a znamenaj, jak on všecky trpí pro svú dobrotu nesmiernú, a moha je vniveč zetřieti, jakož z ničehož je stvořiti ráčil, ale nechce tomu Pán Buoh náš.“ A řekši to Eva i mlčela jest.

Tehdy tito třie ďáblé vidúce, že jie nikakež k činění své vóle navésti nemohú, ďábelským hněvem zapáleni jsúce, chtiechu ji v muky, do kterýchto nebylo jie slušné vjíti, uvrci, neb jich nezaslúžila bieše, poněvadž každý podlé proviněnie svého má tresktán býti. I rozpomenuchu sě na rozkázanie Luciperovo a dopuštěnie všemohúcnosti božské a to Lunarius radil jest. I vecechu sami vespolek: „Co se vaditi chcme o ženu, jaká nám čest bude dána, bychom ji pak přemohli? A vidíme, že k zahubení svému viec jednáme než k zvelebení. Protož dovedeme ji k Adamovi a nechmež jich spolu, poněvadž nám svoleno tak jest a rozkázáno.“ Tehdy Lunarius všetečný vece: „Mně jest vždy zvěděti, jaké to knihy jsú a kdy mají otevřeny býti.“ I odpovědě Tartareus doktor: „Nechaj tázanie, abychme snad k tesknosti skrze jich řeči nepřišli, nebť sem slýchal, že o tom v knihách života stojí, ale my v práviech našich pekelných o tom nic psáno nemáme a také ona na tom málo učila sě jest, než toliko všetečností ženskú podniecena jsúci, mluvi z domněnie rozličné věci, jenžto v zpomínaní[hn]zpomínaní] zapominani[138]srovnej rkp. KNM IV E 6 na f. 153r: k zpomínaní v naše srdce nevcházej.“ A když tak Tartareus mluvil jest, vecechu jiní: „Poďme a odbuďme těch věcí spěše, prodlenie nečiníce.“ I přistúpivše zase k Evě, počel jest doktor mluviti k ní těmito slovy a řka:

„Evo nemúdrá a bezsmyslná, i co s’ nám to počela rozprávěti o mocnostech božích, a dovodiec toho, jako by praví dóvodové byli řečí tvých? Zdali nevieš, že psáno jest v knihách života takto: i kto muože vypraviti mocnosti Páně a kto slyšeti móže všecky chvály jeho? Blahoslavení, ktož soudóv ost[149v]číslo strany rukopisuřiehají[ho]ostřiehají] o//rziehagi