[152r]číslo strany rukopisuboží to zjevil. A pak tehdy zpuosob tohoto světa tělesných ohňóv pro hořkost rozpustí sě a pomine, jakožto s povodněmi vod zemských potopa stala sě jest na světě. A tiem ovšem rozpuštěním světa všeho, jakož jsem řekl, porušených živlóv zpuosoby, kteréžto naším porušitedlným tělem příslušiechu, hořiece ovšem zahynú, ale ta podstata bude mieti ty zpuosoby, kteréž to tělo neporušitedlným divným proměněním příslušeti budú, aby druhý svět v lepší jsa obnoven, hodně připraven byl lidem také s těly svými v lepšie proměněnie. A bude zpuosob krásy prvnieho a všecky věci v něm a skrze něho učiněny jsú, jemuž chvála i čest i diek vzdávanie buď na věky věkóv požehnaný amen.

Tehdy ďáblé reptáchu velmi z těchto řečí a smutni biechu, bázní zhrozeni jsúce, neb každý lstivý a nevěrný má větčí bázeň než dobrý a spravedlivý. I poče mluviti krátce doktor pekelní k Adamovi řka: My vieme a známe, že spravedlivi jsme a upřiemost všeliká v nás přebývá. A vieme to, že nám veliké násilé děje se a ohyzdná křivda ovšem od toho Boha. Ale by se nám mělo přihoditi vedlé řečí tvých a tak se všecko státi mělo, nenie to podobné rozumem postihnúti spravedlivých. Poněvadž Buoh žádá, abychme jemu zjevili vinu svú, to jsme učinili. Byť nám křiv nebyl, neztazoval by sě na naše viny. A jsúce ovšem ve vší pravdě shledáni a lest žádná nenie nalezena v nás. Protož tyto tvé řeči chceme vznésti na staršie naše a mám za to, že u pohanění nalezen budeš pro výmluvnost řečí tvých smělých a neupřiemných, že mníš sě viece rozuměti, než rozumieš a uměti viece než umieš. Poznaj sě sám najprvé a potom o budúcích puotkách a příhodách jiných suď a vyznávaj. Nečiň sě soudcí, nebť Buoh soudí, poněvadž sám v nevinnosti chodí, žeť žádný viny k němu nemá krom jediné my. A nechajť nás zkúší a pokúší ledví našich i srdce našeho a poznáť, že pravdu mluvíme. Nebť jsme my sě líbili před očima jeho pro svú spravedlnost, a proto nám odkládá milosrdenstvie učiniti o spravedlnost naši. I nechámť s tebú mluvenie viece, poněvadž v zamucení sedíš, poněvadž v zatvrzení sedíš a zlost obklíčila jest srdce tvé duše. I sedeš v temnostech, světla nevida, neb vykúpenie opustilo jest tě a súženie přišlo jest na tě. A v slepotě tvé, v kteréž jsem tě nalezl, v též tebe nechám. A my proto choditi budem v svobodě, hróz tvých řečí nebojíce se po vše časy života našeho. A netbámeť na to, žeť trv[152v]číslo strany rukopisuati