[154r]číslo strany rukopisui jestližeť sě vám zdáti bude.“ I slíbi se jim všem dobře, i rozešli sú sě každý do svého kúta temného nesmierného. A když sú se zase sešli, vece Astarot hajtman: „Přietelé milí, zdálo by mi sě, ač sě vám zdáti bude: viete, že máme mezi sebú lidi v práviech dospělé. A jich vezmúc radu, veďmež při svú právem zemským, neb viete, kterak sme neprávě v království toho Boha velikého odsúzeni. I nechajíc soudóv v nebi, neb tam málo přátel máme, poručmež tu při, vyberúc z sebe někoho učeného a v práviech dospělého, a prositi jeho, ať tu při naši na se vezme, aby šťastnějie k miestu konečnému přivedl.“ I líbila se jest řeč všem ďáblóm i prosichu všichni Beliala, aby byl poručníkem ode všie obce pekelné, kterýžto přijal tu při na se k jich žádosti. A tu obec pekelná dala jest tomu svému poručníku plnú moc, aby mohl všecko jednati a pósobiti, což móž, jako pravý poručník, jakožto líčie práva duchovnie i césařská. Ktož pak o tom dále slyšeti žádá, čti Beliala knihy, tu šíře uslyšíš, jenž slovú Hřiešných utěšenie.

Až dotavad úmysl jest byl mé žádosti položiti v sprostných příkladech i velmi hlúpých o stvořeném člověku a o stvořené zemi. A ačkolivěk v Tvé Svatosti hojnější toho rozum muož nalezen býti, však proto jakožto z najhlúpějších jeden a neumělý ohrozil sem sě k tvé kratochvíli krátce tyto knihy, věře Tvé Svatosti, že mé sprostnosti toho ve zlé neobrátíš, že jsem sprostnými příklady takové řeči položil. Neb mohlo by sě dospělým i hlúpým i sprostným přihoditi čísti, aby každý nětco z nich k svému rozomu naleznúti mohl užitečného. A že jsú sprvu obyčejem básňovým hlúpě založeny, to proto jest, událo li by sě čísti počieti neznajíciemu písem, aby nebyl zaražen hlubokostí písma slavného a tak aby neodpadl čísti jich do skonánie. Neb žádný čtúcí tyto knihy nepozná jich právě, leč pořád od nich čteny budú až do konce, aniž móž jim rozuměti jinak, neb řeči rozličné v rozličných miestech jiné a jiné, jinak a jinak položeny jsú. A vždyť prosím, pane mój, nalezl li by co scestného, rač opraviti s milostivým tresktáním mě, sluhu svého, pakli jest v nich co hodného nenie. Ale věčnému Bohu chvála a čest na věky věkóv, amen.