ulo[146r]číslo strany rukopisužil jest čas spasiti doufajícé v se. I znamenámť vás býti z pokolenie čertovského, a protož tak za zlé vám nemám, že pravdy trpěti nemóžete, neb u vás nepřebývá. Ale zuostáváte pekelníci a súdíte se o nespravedlnost a u vás nalézá sě trápenie všech volených stvořitele věčného a krále nepohnutedlného. Což mi pak velíte ztratiti čáku dobrú věčného spasenie a dobrého neskonalého a přijieti truchlost, bolest a biedu psoty věčné? Raďte sami a učiňte se mnú soud spravedlnosti, neb spravedlnost zuostává na věky. Také známa věc jest, ktož sě hróz bojí a tudy dobré opustí a přivine se ke zlému, se zlým ostati musí, poněvadž na malý čas u pokušení nesetrval jest. A jistě mně sě děje nynie to, že v těžkém já jsem hubená pokušení a v hrozných úzkotech. A pro malý čas utěšenie dáno mi jest teď dlúhé trápenie a nesnositedlné tesknosti. A nebude li pomoci od toho, v něhož úfám, strach zahynutie. Ale veď ktož žádá sladkostí věčného utěšenie dojíti, musíť kyselostí a hořkostí pokusiti, neb nelze shod náhody. A protoť mi jest snáze tyto vašě puotky trpěti, že čekám vykúpenie a vyvedenie z této tmy do věčné světlosti. Protož žádám, netraptež duše mé, neodstúpímť od pána mého po radě vaší. I [ač by se]text doplněný editorem[133]srovnej rkp. NK XVII F 26 na f. 174r: ač by se pán mój Adam hněval, snesuť já s trpělivostí, neb jest mnohem lepšie trpělivost, nežli popudnost.“ I zvola Eva truchlým hlasem ku Pánu a řkúci: „Ó stvořiteli mój a věčný králi, daj pomoc v zamúcení a v tesknostech a sezři z výsosti tvé k tvému stvoření. Ať nezahynu mezi nepřátely ukrutnými, nebť jsme tvoji vždycky, Pane Bože náš. Ó králi všemohúcí a Hospodine, v tvém všemohúcném božství všecky věci položeny jsú a nenie ižádný, kto by mohl odolati vuoli tvé. Uložíš li spasiti nás, rychle vysvobozeni budem. Ty jsi zajisté stvořil nebe a zemi, i což pod okršlkem nebeským jest, a ty Pán jsi nade všemi. A nenie, kto by se protivil vuoli tvé[134]text a nenie, kto by se protivil vuoli tvé je vkp. zapsán omylem dvakrát. A nynie, Pane, králi králóv, Bože náš, smiluj sě nad lidem svým, neb nás chtie nepřietelé naši zahladiti. Nezapomínaj stránky dědictvie tvého, kteréž jsi vyvolil, ale uslyš žádosti naše a buď milostiv losu a provázku dědictvie tvého a obrať lkánie naše v radost, abychom, živi jsúce, tě chválili. A nezavieraj úst vyznávajících[hg]vyznávajících] wӳznawagicziech tě, Pane Bože náš.“
A když dokona řeč smutná Eva a v žalosti jsúci i umlkla jest. Tehdy tito ďáblé, Solfernus a Tartareus, hněvajíce sě škřípiechu zuby svými. I vece k ní Tartareus: „Divná věc jest, že jsúci ty v moci cizí a nic sobě pomoci nemohúc, poněva[146v]číslo strany rukopisudž
