všecky praví. Aneb podlé Iziodora takto: Vyznánie jest, skrze kteréž tájný duše neduh v naději dojíti milosti k chvále boží se odkrývá. O moci vyznání takto svatý Ambrož praví: Přestává pomsta boží, když předchází vyznání lidské. A Kasiodorus také dí: Tiem ne súdce, ale přímluvce jest Kristus, kteříž sú se vyznáním svým potupili. A papež Lev dí také: Nezůstává k soudu, aby potupeno bylo, což jest vyznáním vyčištěno. A svatý Augustýn v knihách o pokání dí: Vyznání jest duši vysvobození, hříchuo rozptýlení, ctností obnovení, ďábluo vybojování, co více, usta pekelní zacpává a brány rajské otvírá pro ty všecky věci podlé Izaiáše rady proroka. Pověz tvé nepravosti, aby spravedliv byl učiněn, neb počátek spravedlnosti jest vyznání hříchuo, ale musíš se vyznati všech hříchuo tvých, kteréž v paměti máš vcele a nerozděluje jich tak, aby jednu částku hříchuo tvých pověděl jednomu knězi a druhú druhému, neb tehdáž žádný z těch kněží nemóž tobě spasitedlné rady dáti, neb svatost má mieti jednotu a celost, jinak by nebylo vyznání posvátné. Protož dí svatý Bernart: Ktož vyznání své rozličným zpovědlníkóm dělí, milosti nemá, neb jest prokletá lež hřiechy děliti a posvrchu holiti a ne z kořen vytrhati. A takoví berú vyobcování za rozhřešení a zlořečenství za požehnání. A takové dělenie zpovědi bývá častějí skrze pokrytství, když těžší hřiechy praví kněžím neznámým a tomu, s kterýmž často obcovati mají,