Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. 54 F 25, 1521
oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2014–2023
Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Edice přináší text tzv. Knížek srdečných podle tisku M. Konáče z roku 1521, exempláře uloženého v NK pod signaturou 54.F.25. Danému exempláři schází titulní list a neobsahuje ani paginaci ani foliaci, jen signatury složek (pro každou část zvlášť), přebíráme proto foliaci zavedenou v digitální knihovně Manuscriptorium, kde je dostupná naskenovaná kopie: http://www.manuscriptorium.com/apps/index.php?direct=record&pid=set20080808_106_27). Tisk obsahuje kromě Srdečných knížek o čtyřech posledních budúcích věcech (ff. 1r–48v) také tzv. Zrcadélko (ff. 49r–81v). Jediným známým dochovaným variantním textem, který obsahuje pouze Knížky srdečné, je zápis v rukopise NK XVII.C.23 z roku 1514. Pro detailnější popis obou pramenů a určení vztahu mezi nimi viz článek V. Dokoupila (1968).
Text je vysázen směsicí spřežkového a diakritického pravopisu, vzhledem k dobovému rozkolísanému tiskařskému úzu většinu grafických odlišností standardizujeme (např. zápisy zie na že atp.). Veskrze ovšem platí to, že absenci diakritiky doplňujeme podle předpokládané normy ve většině případů bez emendace (zápisy typu zadný na žádný apod. s výjimkou emendace zápisu hlásky č grafémem c, nikoli spřežkou cz: vcynil na učinil), přičemž především v záznamu vokalické kvantity ponecháváme kolísání, zvláště projevuje-li se obdobná tendence i v jiných dobových textech (např. kolísání kvantity u zájmen: čim/čím, náše/naše apod., délka v superlativní předponě naj-/náj-), a naopak nadbytečnou diakritiku zpravidla emendujeme (např. bež na bez). Jotaci po l (např. vdolije) chápeme pouze jako grafický jev, který odstraňujeme bez poznámky přepsáním podoby í. Psaní velkých písmen podřizujeme současným pravidlům pravopisu, u náboženských pojmů volíme bezpříznakovou variantu s malým písmenem. Hranice slov píšeme podle dnešních pravidel, s přihlédnutím k dobovým specifikům. Běžné písařské zkratky rozepisujeme bez poznámky dle příslušných pravidel pro češtinu a latinu, římské číslice přepisujeme s vyznačenou transliterovanou podobou pramene.
Z hlediska jazykového na rovině hláskoslovné respektujeme stav zachycený v rukopisu, včetně všech zvláštností (např. ztráta jotace po retnicích ve výrazu škřípení) a kolísání (např. tvary musi i muši), emendujeme pouze jevy proniknuvší zvratnou analogií a zřejmé písařské omyly. Hláskovou podobu cizích apelativ a proprií řešíme podle míry přizpůsobení českému systému, u počeštěných variant odstraňujeme gemináty a aspirované th (které proniká též do českých apelativních výrazů typu ziwoth), skupinu písmen ph přepisujeme jako f, grafém c v platnosti hlásky k přepisujeme jako k apod; často však ponecháváme též hybridní (přechodové) podoby typu Kassiodorus, Bernart, Eclesiasticus, Ecclesiasticus, Ecleziastes, Eclesiastes apod. Do tvaroslovné roviny zasahujeme minimálně. Emendujeme nenáležitou jotaci, např. v lok. sg. a v instr. sg. substantiv typu znamenie a v nom. a dále ve všech slovesných tvarech. Na rovině syntaktické zavádíme novočeskou interpunkci, emendujeme jen zřetelně mylné zopakování stejného textu. Citáty, přímé a polopřímé řeči uvozujeme bez uvozovek velkým písmenem po dvojtečce.
Po stránce textové do znění předlohy nijak nezasahujeme. V případě zkomolených částí či nejistého čtení text srovnáváme se zněním rukopisu NK XVII.C.23 a na příslušnou úpravu (doplnění či opravu) vždy upozorňujeme prostřednictvím edičního komentáře.
Literatura:
Dokoupil, Vladislav: Předlohy Konáčových Knížek srdečných. Listy filologické, Sv. 109, č. 3 (1986), s. 175–182.
Andrea Svobodová