nepovstal větší, v žíni se odíval, a tak svój život vedl. Ne tak jistě, ne tak kráčí se do nebe. Pomni také na ono podobenství Lazara a bohatce, kterýž jest velikého zboží byl pánem, kterýž se v zlatohlav a v kment obláčel, avšak jedné krúpě vody nalézti z toho nemohl, když jest ji, v veliké horkosti sa postaven, potřeboval. Na ty věci pomni, mój příteli, a čiň pokání, dokavadž čas máš. Neb jakož dí svatý Řehoř: Ač jest buoh kajícímu milost dáti slíbil, však jest hřešícího dnem zajtřejším neujistil.

Pokánie jest dopuštěných hříchů plakati a týchž se zase nedopúštěti, totižto úmyslu k hřešení neměti. A protož dí svatý Augustýn: Daremné jest to pokání, kteréž potomně vina poškvrňuje. Nic pláčové neprospívají, jestliže se hříchové opětují, za nic se neváží za hříchy milosti prositi a opět je znovu činiti. Ale tři sú stránky pravého pokánie, totižto skrúšení srdce, vyznání usty, dostiučinění skutkem, neb smy boha trojím obyčejem urazili, totižto kocháním mysli, nestydatostí, mluvením a pýchú skutku. Protož podlé řeholy abychom odporné věci odpornými léčili, trojím obyčejem odporným dostičinímy. Proti kochání mysli postavme skrúšenie srdce, proti nestydatému mluvenie vyznánie usty a proti pýše skutku dostiučiněnie. Nájprvé o skrúšení vizme: skrúšení jest bolest za hříchy přijatá s úmyslem od nich zdržení, vyznání a dostiučinění. Ta bolest, jakož die svatý Bernart, má býti hořká, horčejší, nájhorčejší.