pokolenie.“ A na tom se je ustanovil vešken kór anjelský i upokojil se jest.

A když bylo nazajtřie tak řkúce, šel jest Hospodin, aby seděl na stolici, s množstvím anjelóv a prorokóv a matka jeho jdieše za ním velmi blízko a také s množstvím anjelóv a patriarchami, jenž jsú vysokými hlasy zpievali, a řkúc: „Zdráva, královno nebeská, zdráva paní anjelská!“

Tehdy matka Božie hrozným vezřením a hněvivú postavú vzhlédla jest na svého protivníka, jenž stáše v království jejie, a sedši podlé Syna, řekla jest k Synu svému: „Slyšala sem, že lidské pokolenie, z jehožto plodu jsva oba, obžalováno jest před tebú skrze jednoho ztraceného a dávno odsúzeného proradlníka falešného, jakož ty sám dobře vieš, jehožto sem nynie v mém království viděla. A protož zarmútila sú se ve mně třeva má, jenž jsú tě nosila, aniž jsú tací kdy sem přicházeli. Ale že jsi Spravedlnost, přistup ktož koli chce a suď se se mnú před tebú!“

Tehdy anjelé i všichni světí uradovali sú se velmi z také řečnice etc.

I zavolali jsú toho ztraceného a hubeného diábla, a řkúc jemu: „Přistup, zlořečený, neb již nalezneš také proti sobě stranu!“

Tehdy přistúpil jest diábel, závisti a všie zlosti plný, a nesměl jest očí svú vzdvihnúti ani vzhlédnúti na matku Boží, neb jest naň velmi hněvivú tváří hleděla (a to, chceš li, znamenaj na ženské tváři, kdyžť se hněvá!).

Tehdy jest řekl Hospodin Astarotovi, tomu řečníku: „Nuže, již mluv, což chceš!“

I řekl jest Astarot: „Ó silná, ó neskloňujícé Pravdo beze všie lsti! Ó cesto bez bludu! Uslyš mě hubeného a nehni tebú tělo ani krev! Prosímť, odpusť mi mluviti!“

Odpověděl jest Hospodin a řka: „Mluv, což chceš a jakžť slušie!“

I řekl jest diábel: „Všichni to vědie, že trojí osobú vešken súd stojí, to jest súdcí a tiem, ktož žaluje, a tú věcí, pro nižto žaloba vycházie. Súdci vidím a že já sem, jenž žaluji, to jest póhonem zevného; ale osoby té, na niž žaluji, nevidím, bez niežto súd nikakež nemuož býti.“

I řekla jest řečnice k súdci: „Ne tak, Syne muoj, ale máť mě hotovu k obraně pokolenie lidské.“

I řekl jest Astarot: „Nemělať by, Otče svatý, tvá mátě k té věci ani k jiné takovéj připuštěna býti. A to chci takto ukázati. Najprvé, poňavadž jest tvá mátě; nenie podobné, by mátě rychtářova držala při proti mně, neb velmi lechce mátě syna muož přitáhnúti na svú stranu. Druhé, jenž jest žena, jenž jest řekla svému Synu: Synu milý, viem to, že vešken súd tobě dán jest