IV. Proč Bůh netoliko těžké a nešťastné porody, ale i smrt i na rodičky a ženy pobožné a svaté přepouštěti ráčí?

To jest věc jistá, pevná, stálá, že Bůh obzvláštně na rodičky počestně zření má, je slyší, sílí, těší, jim přítomen jest a spomáhá. Že pak někdy od té regule odchází, není to znamení jeho nemilosti, ale té věci má Bůh příčiny jisté, ačkoli nám neznámé, před námi skryté, nám nepovědomé, však dobré, svaté a spravedlivé. Jest starý soud a osud boží na lidi vzložený, aby zde mnoho přetrpěli a potom zemřeli. Ten osud boží obzvláštně na ženy jest vzložený, jakž svědčí historie o svaté ženě Rachel, která před tříma tisíci lety umřela. Svědčí to i historia manželky Fineesa, kteráž také ne od hlízy, ne od meče, ne od morní zimnice, ale při porodu umřela. Svědčí to i příkladové žen, které v pohanstvu krom církve byly. Čteme zajisté o Julii, císaře Julia dceři, Pompeia Velikého, knížete římského, manželce, že ona, když sukni Pompeia, manžela svého, krví skropenou a domu s pole přinesenou uzřela, tak se ulekla mníc, že manžel její aneb zraněn, aneb zabit jest, že souc těhotná plodu zbyla a velikými bolestmi se utrápivši, duší pustila. Ale proč Bůh takové smutné pády a příhody i na počestné matrony přepouštěti ráčí?

I. Příčina té věci jest hřích, moc a jed hřícha, kterýž chce Bůh, abychom znali, jej v nenávisti měli, jej jako hada nejjedovatějšího se varovali, poněvadž na všecky lidi i nemoci nejtěžší i smrt nejbolestnější uvodí. Jakými by pak hříchy bídné ženy té smrti těžké a smutné sobě zasluhovaly, na to se přilíšně vytazovati není potřebí. Byť žádná jiná vina nebyla, však hřích přirozený jest toho soužení dostatečná příčina. Tak zajisté zní ortel boží: Kteréhokoli dne jísti budeš z ovoce zbráněného, smrti umřeš. K tomu tak porušení sme, že ten hřích přirozený každodenními