každodenními hříchy skutečnými rozmnožujeme, a ženy také, jakž výš řečeno, mnohé své mdloby a vady mají, pro něž je Bůh kárati a je při nich vytrestávati ráčí, a tak když by to tělo hříšné vytrestal, aby nad duší se smiloval. Poněvadž tedy ženy ty uzkosti sobě zasloužily a každodenně zasluhují, pročež tu pokutu ochotně a dobromyslně snášeti a Bohu se poroučeti mají. Nebo kterak a proč by se Boha, kterýž z cela dobrý a spravedlivý jest, na odpor stavěti měly? Proč by raději s Micheašem jako každý člověk hříšný říkati neměly – Ačkoli sedím v temnostech, však svítí mi Hospodin. Hněv (kázeň) Hospodinovu ponesu, nebo sem zhřešila proti němu, až se vždy zasadí o mou při a mne zastane, vyvedeť mne na světlo, a budu viděti spravedlnost jeho (Micheáš 7).

II. Taková smutná dívadla, jakož i o tom výšeji jest dotčeno, lidem Bůh před oči staví, abychom tomu rozuměli všickni, jaké jest to dobrodiní boží, nýbrž jaký jest to zázrak boží, jestli se dítky šťastně na svět rodí, o čemž řídcí myslí. Jistě že to bez zázraku není, to snadno poznáme, když jen dobře poznáme a rozvážíme ty věci, které znal a vážil David v žalmu 22. řka: Ty jsi, Bože, kterýž jsi mne vyvedl z života, ustaviv mne v doufání ještě při prsích matky mé. Na tebeť sem uvržen hned od narození svého, od života matky mé, Bůh můj jsi ty. A Svatý Augustýn pěkně napsal: Větší to zázrakové sou, že se tolik lidi vždycky rodí, kteří ničím nebyli, nežli že někteří z mrtvých vzkříšení jsou, kteří prvé byli, a však ti zázrakové snažným považováním nejsou stížení, ale ustavičností zlehčení. Nad každý div, kterýž se děje skrze člověka, větší div jest člověk. Kteří toho neváží a znáti nechtějí, že šťastné člověka zrození jest zvláštní a divný skutek boží, ale to vše opatrnosti lidské neb náhodě přičítají, ti sou příliš zhovadilí, a toliko jakž Izaiáš mluví, tělu souc oddáni, díla božího neznamenají.