[241]číslo strany rukopisublúdí, pověz tuto přěde všěmi lidmi, co sě tobě o tom zdá. Tehda svatý Jakub velikým hlasem jako trúba zavolav, vecě: I co mne tiežete o synu člověčiem, an sedí v nebesiech na pravici buoha otcě a potom příde v den súdný súdit živých i mrtvých. To uslyšěvše křestěné[acm]křestěné] krzieſtiene, velmi sě obradovali, ale Židé a licoměrníci velmi sě zamútivše, mezi sobú řechu: Zle činímy, jež toto svědečstvie Ježíšovi[acn]Ježíšovi] gieziſſowi mluviti přěpustímy. Náhle svalme jeho po hlavě dolóv, ať sě jím jiní kárají. V tu dobu všichni židé pokřikli a řkú: Ó, kak jest, ež spravedlný jsa, však jest hanebně shýřil[663]podtrženo, Hankova excerpce, in margine různočtení „2 pochybil a pobludil“! A v túž hodinu na horu vzběhše, po hlavě jeho dolóv svalili a kamením kamenovali. Tehda svatý Jakub na zemi na kolenú ničě, poprosil hospodina a řka: Proši tebe, milý hospodine, rač jim odpustiti, neboť nevědie, coť činie. To jeden[aco]jeden] gieden židovský kněz uslyšav, zavolal a řka: É, co činíte, nechajte jeho, ať buoha za ny prosí, jehožto kamenujíce. Zatiem v túž hodinu jeden[acp]jeden] gieden Žid kdes žrd pochopiv, jemu[acq]jemu] giemu velikú ránu v hlavu dal tak, ež mozk z jeho svatého lba sě vykydl. Jehožto křestěné[acr]křestěné] krzieſtiene pochopivše, bliz podlé chrámu pochovali. A ta svatá dušě k buohu[acs]buohu] buoh šedši, s ním přěbývá věky věkóm. Amen.
O tom píše mistr Jozefus, jenž jest starých časóv přieběhy spamatovav, snažně popsal, jež[664]na tomto místě je zapsáno slovo Jeruzalém, neškrtnuto pro našeho spasitele smrt a pro svatého Jakuba umučenie jeruzalémské město zkaženo jest a židovský lid po světu rozehnán, do dnešnieho dne porobeni jsú, jakžto jest byl hospodin přědpověděl a řka: Jeruzalémské město, neos[242]číslo strany rukopisutane
