[237]číslo strany rukopisuruky prst v svéj krvi omáčějě, na zemi přěd sebú píšě: Věři u buoh v uotcě, všemohúcieho hospodina. V tu dobu ten kacieř dav jemu nožem proti srdci druhú ránu, pryč běžal. A to vše, kak sě jemu přihodilo, kakli ho jest nalezl, an svú krví píše po cěstě, kacieřóm rozpravoval.
Zatiem obec mediolánského města jeho smrt přěvěděvše, velmi toho žalostiec všickni, i staří i mladí. Arcibiskup se vším žákovstvem proti jeho svatému tělu nábožně vyšli a pro veliké množstvie lidu toho večera musili s tiem svatým tělem u svatého Simpliciana v klášteřě přěd městem přěs noc ostati. A nazajtřie ráno všickni sě opět sšedše, nábožně k predikátoróm nesli. Kaký jest tu byl křik, kaký pláč ot nábožných křesťanóv[aca]křesťanóv] krzieſtyanow, žalostivo jest o tom i psáti. A když jeho tak nesiechu, kteříž slepí, nemocní nebo belhaví jeho svatého těla dotkli, všickni uzdraveni byli. Kacieři vidúce zjěvně, na své hřiechy žalujíce, veliké množstvie z nich sě na vieru obrátilo, svých sě hřiechóv pokáli. A potom to svaté tělo, když bylo na poctivém miestě pochováno, tolik jest buoh divuov svatých tu ukázal, až papež Innocencius jeho svatostí skrzě ty svaté divy sě ujistiv, po rocě to svaté tělo pozdvíhati kázal a svatého Petra mezi všěmi svatými mučedlníky buoží mocí připsal. Co jest buoh pak potom skrzě svatého Petra slavných divuov učinil i do dnešnieho dne činí, v tom jest po všěch zemiech slavná čest i chvála buohu věky věkóm. Amen.
