neos[242]číslo strany rukopisutane tebe i kamene proto, jež jsi nepoznalo[act]nepoznalo] nepoznala času navščievenie tvého. Ale jež hospodin milostivý hřiešných lidí, aby sě polepšili, dlúho čaká, aby Židé omluvy nejměli, čtyřidcěti let hospodin jich pokánie čakal a mezi ně své apoštoly a vlášče svatého Jakuba, aby jim slovo buožie kázali, poslal. A když jsú jich svatým napomínaním nemohli ku pokání navésti, přěpustil hospodin mezi nimi hrozné zázraky. Najprvé ukázala sě jedna[acu]jedna] giedna přěsvětlá hvězda k meči velmi podobná, přěs cělé léto jako plamen hořiec. Na jedny také židovské hody o pólnoci dlúho blýskota stála, ež jsú všichni, by den byl, mňeli[acv]mňeli] mneli. Několiko také dní, když slunce za horu zašlo, viděni jsú vuozové a množstvie oděncóv, v uoblaciech sě obnášějíc. A potom čtvrté léto přěd jeruzalémským obležením jeden člověk, Ananiášóv syn, toho dne na židovské letnicě počě nemotorným hlasem volati, jako by sě z smysla vztrhl, a řka: Hlas na vzchod sluncě, na západ sluncě, hlas na kříž světa, hlas na nevěsty i ženichy, hlas na všěchny lidi. To Židie uslyšěvše, jeho sě nabili. A čím jeho viece bili, an tiem viece volal a řka: Běda, běda, běda Jeruzalému městu. Proněžto přěd súdci jeho přivedše, kázali až do kostí dráti. Ale pro to on ani sě modlil ani plakal, ale vždy volal hrozným křikem: Běda, běda jeruzalémskému městu.
Proto sě Židie ti, tak veliké zázraky viděvše, nepolepšili ani pokáli, po těch čtyřidcěti letech přěpustil hospodin, ež Vespezianus a Titus oblehše to město, všecko obořili. O tom sě tak píše,
