duchovným pannám na pražském hradě klášter učinil. Zatiem svatá Lidmila po svého hospodářě smrti v čistotě až do skončenie přěbývala, buohu snažně slúžiec, své tělesenstvie posty, klekáním, modlitbami i rozličnými činy trudila. V skutciech milosrdných míle pro hospodina chudé kněží i pútníky krmiec, nemocným i jatým, strastným i potřěbným almužnu dávajíc. Takež muož býti nazvána stkvúcie hvězda, ješto jest svých svatých příkladóv světlými poprslky všicku českú zemi osvietila. A jež svatá Ludmila v svém proročství vnučka svého, svatého Václava, jmějieše, tomu jejie čtě, nemilostivá pohanka, závidieci, na svém srdci zlostně zamyslila, kak by svatú Ludmilu zahubiec, to svaté děťátko, svatého Václava, ku pohanským modlám obrátila. A zatiem křesťany v českéj zemi zahladila, jakžto sě jest o to potom pokusila, kněží z země vyhnavše a kostelnie dveřě vešde zahraditi kázavše. To svatá Ludmila zdaleka uznamenavši, do Tetína na hrad sě přěstěhovala. A tu všěcku svatost přijemši, svú duši hospodinu poručila. A v túž hodinu dva nemilostivá katy, na jejie smrt napravená, v jejie pokoji dřvi na ni vyrazivše, beze všeho studu svú milostivú kněžnu nepoctivě trhati počěsta. Jimažto ona vecě: Co činíta? Zdali toho nepomníta, co jsem já vám dobrého učinila? To šlechetná světicě, jich hřiecha viece než svého bezživotie žělejíc, mluvieše,