stanu. A tu ani helmem ani ščítem sě zastru, ale znamením svatého křížě. Tehda ciesař kázal jeho střieci, aby toho nazajtřie dostál, k němužto sě byl zamluvil. A zatiem druhý den ot nepřátel ciesařovi vzkázáno, jež sě jemu ve všem poddávají. A to sě je dobřě mohlo státi pro zaslúženie svatého Martina, bez lidské krve prolitie ten mír stal sě jest.
Od toho času svěcskú službu vzdav, k svatému Hilarovi, ku pitavskému biskupu, šel. A tu na prvé svěcenie svěcen. A potom ot hospodina zjěvenie jměl, aby svých přátel, jižto ješče pohanské viery biechu, navščievil. Tehda na tu cěstu sě připravi, přědpověděl, ež má na téj cěstě mnoho protivenstvie trpěti. A tak sě je přihodilo, když do vlašských skal přišel, padúši naň vystúpili a zvlášče jeden vzveda sekyru, chtieše jemu hlavu rozvrátiti. Tehda svatý Martin pravú ruku pozdvih, ránu vzdržal. V tu hodinu opak jemu rucě svázavše, jednomu z padúchóv jeho střieci poručichu. A když jeho ten padúch otáza, užas lis sě, svatý Martin odpovědě: Nikda sem tak bezpečen nebyl, neb vědě, ež v člověčiem pokušení hospodin, když ráčí, najspieše spomóže. To řek svatý Martin, počě tomu padúchovi tolik dobrého praviti, až jeho na vieru i obrátil. Proněžto ten padúch svatého Martina rozvázav, na cěstu vzvedl, hřiechóv sě pokav, buohu sě dostal. A potom když svatý Martin tú cěstú do mediolánského města šel, utkal jeho diábel v člověčí tváři, otázal, kam by šel. Jemužto když svatý
