nenalezneš, ale lóno Abrahe, točíš nebeské královstvie, mě přijme. To řek svatý Martin, pustil duši.
Tehda v tu hodinu inhed tvář sě zastkvila jako již nebesky oslavena a hlasové andělščí nad ním zpievajíce, uslyšáni jsú. A v túž hodinu, v nižto svatý Martin skončal, když svatý Severinus, kolínský biskup, podlé svého svatého obyčějě na neděli po jitrní po svatých chodě, sě klanieše, uslyšal, ano anděli pod nebesy sě vznášějíc, sladcě zpievají. Tehda povolav k sobě svého alcipřěsta, otázal jeho, slyšal li by co. A když jemu alcipřěst vecě, jež nic neslyší, ponuce jemu svatý Severinus, aby snažně naposlúchal, zda by co uslyšal. Tehda ten alcipřěst vzdvih sě na nohy, holí sě podepřěv, ucho nakládajě, počě snažně poslúchati. V tu dobu jakž zaň svatý Severinus buohu sě pomodlil, tak inhed alcipřěst počě řéci: Již slyši jedny sladké hlasy andělské v nebesiech zpievajíce. Tehda k němu inhed svatý Severinus vecě: Věz to, ež kněz muoj, svatý otec Martin, večas skončal jest. Aj toť jeho anděli zpievajíc slavně nesú do nebes. A byli sú i diábli při jeho skončení, chtiec na něm něco své doby nalézti, ale jež sú nic nenalezli, s velikú hanbú ot něho pryč zašli. Tu hodinu alcipřěst sznamenav, po některých dnech poznal, ež v tu hodinu svatý Martin skončal.
Toho také dne svatý Ambrož, mediolánský biskup, mši velikú slúžě, usnul. Tehda ten, ješto měl epištolu čísti, dlúho
