miestě sama stojiec, buohu sě modléše, jeden jejie sluha i strójcě jménem Boslav, nazřěv k niej, uzřěl ji v slavnéj světlosti stojiece. A to uzřěv, s velikú úžěstí pryč šel. To sě také často přiházalo, ež když je nevěsta, paní Anna, podlé svatého obyčějě ve mši ot svaté Hedviky mír bráše, vezřiec jie v uoči, vídáše, ano jiej oči krvavě a všěcka tvář slzami oplavena. A někdy ji také vídáše krásnu jako v andělskéj tváři proměnu, rdějíc sě v sněžnéj bílosti jako róžě pro vysoké mysli jejie k buohu zvedenie, pro jejie srdce sladké u buozě kochánie, neb sě tak často vysocě ot svého tělesenstvie vnitřním duchom k buohu vznesieše, ež sebe nic v tu hodinu nečijieše, ani přěd sobú lidi stojiec neznajieše, dotat až sě opět k sobě navrátila. A často ot mnohých vídána, ana u velikéj světlosti u povětří nad zemí na modlitvách stojí. Ve mši také a na buožiej službě nikda s ižádným nemluvieše, než když pro velikú potřěbu promluviti musila. Mšě a buožie služby ne v domu jako jiní urození lidé, ale v kostele najradieši poslúcháše a na každú mši anebo sama k uofěřě šla, neb ofěru poslala. Kněží a duchovné lidi u velikéj cti měla. Svatých kuostí a svatých obrazuov s velikú ctí ráda chovala a vlášče jeden obrázek svaté královny miloščěmi slonový při sobě nosiec přitúléše. Jímžto obrázkem mnohé nemocné žehnajíc, ot velikých nemocí uzdravováše. Muky buožie a vlášče buoží kříž u velikéj cti jmějieše. Proněžto, kdež které stéblo neb co jiného na kříž přěloženo na zemi uzřěla, inhed kleknúc, nábožně vzdvihnúc i pocělovala, aby někto nešlapal, na čisté