klášteřě. Přěd týmž také létem přědpověděla smrt svého syna Jindřicha kniežěte, ež měl ot pohanóv sníti. A tak sě je i stalo. Když tři léta minula, Tateři s velikú mocí do slezské země přijevše, tak velikú škodu učinili, ež svatá Hedvika se dceří a s svú nevěstú, se paní Annú, na hrad, ješto slóve Krozana, musila utéci. A když tu přěbýváše, tehda té noci pozvavši k sobě svéj služebnicě, ješto vláštie jejie věci vidieše, promluvi k niej a řkúc: Děmuto, věz to, jež sem svého syna Jindřicha ztratila a již ho viec v tělesenství na tom světě neuzřím. A tak sě bylo stalo, ež kniežě Jindřich proti Tateróm bojijě, toho dne s mnostvím svého lidu sšel. To také znamenité, ež svatá Hedvika v jednom kostele svatého Bartolomějě ukázavši jedno miesto, kázala je ve cti jmieti. Potom po jejie skončení čtvrténádcté léto ve jmě svatého Stanislava oltář učiněn.
A když těch časóv svatá Hedvika mnoho dobrých skutkuov činieci, své dni konáše, zjěvil jiej hospodin čas jejie skončenie. Proněžto svým některým, jimžto dobřě věřieše, pronesla jest a řkúc: Skuoro sě blíží mé dušě s mým tělem rozlúčenie. Těch dní, když sě událo jiej do jedné komory vníti, jedna jejie služebnicě a přietelnicě jménem Kateryna, uzřěla tři črty v člověčiej tváři, hrozně sě proti svatéj Hedvicě pošívajíc a ji ukrutně bičujíc a rkúc: Proč sě osvětila! Pročs tolik dobrých skutkuov učinila! To vše svatá Hedvika strpěvši, svatým křížem sě požehnavši, kakž koli s velikým strachem třasúci sě ot nich bez úraza vyšla jest. Potom prvé
