to hlédáše, ano svatá Hedvika stolicě i podnožě cěluje, uzřěla obraz syna buožieho, na kříži pně, jenž na velikém oltáři stáše, pravú rukú svatú Hedviku žehná a řka: Uslyšána jest modlitva tvá. To také často činieše, ež tu vuodu, jížto sobě duchovné panny nohy umýváchu, sobě i svým vnúčatóm pro náboženstvie oči, hlavu promýváše. A tak také protivenstvie světa tohoto uměla strpěti, ež ješto jiej hospodář umřěl a ješto jí syn ot pohanóv pro křesťanskú vieru u buoji zabit, pro to sě velmi nezamucovala, ale vše míle ot hospodina přijímala a jiných u buozě posilovala. O jejie také utrpení tak sě píše, jež jest čtyřidcěti let masa nejedla a některé zvláště vigiljie tak sě tvrdě postila, ež jediné tři kusy chleba, u popel potknúc, snědla. A když jednú sě, vuodu a chléb jedúc, sušieše, všel přěd ni kniežě, hospodář jejie, a inhed ta vuoda, ješto přěd ní stáše, buožím divem u víno sě obrátila. A kakž koli rúcha dosti jmějieše, však v jedinéj sukni a v sprostném plášti v najvěcší zimu chodieše. A když jednoho času dlúho na modlitvách stáše, jejie sluha již zimy trpěti nemohši, k niej přistúpivši, vecě: Nemohu déle zimy trpěti. K niežto svatá Hedvika vecě: Vstup na mé stúpějě, ještoť sem já stála. A jakžto dievka učini, tak sě jiej nohy zahřěchu; bosa také svatá Hedvika proto chodieše. A když jejie hospodář jednú kniežě náhodú jda, ana bosa jde, utkal, jejie nohy buožím divem v uobuvi sě jemu ukázala. Tak také svatá Hedvika klečiec, u velikú zimu rukama sě zmrzléj zemi podpierajíc, buohu sě dlúho modléše, až sě jejie světie rucě byle tak zsědale, ež z nich krev na zemi tečieše. Žíni také ostrú z konských