[111r]číslo strany rukopisuEldemberg, a tak i umřel a v lenínském klášteře pochován, jehožto všecka země želela. Ten po sobě jediného syna ostavil, Jana, jehožto ne Voldmarovi, ale čtyřem svým rádcuom poručil byl. Potom pak tyto poručníky odjednav, některak přichýlil dítě k sobě. Zatiem pak tyto jistý poručníky[449]PulkR 86vb „tito jistí poručníci“ mateřiny tajně dítě od Voldmara vzeli i nesli na Spandov hrad i hlédali jeho snažně.
Když pak o to rok měli po některém času, mátě řekla Janova, že o tom vnesení[450]PulkR 86vb „unesení“ nic neví. Proněžto Voldmar rozhněvav se i ukradl dítě s hradu. Ten Voldmar měl jest Heřmanovu dceru markrabinu, protože bezdětkyni, nižádného dítěte po sobě neostavil. Ten Voldar byl malý, ale sám rozličné šlechtice a pány se všeho světa u svého dvora měl. Chlúbce byl veliký a pyšný, když od krále dačského pasován před Rostokem, tím městem, byl, takový byl náklad učinil a i hercóm dal, že skrze to byl se velmi vzdlužil. S magnopolenským Jindřichem a s Rudolfem, saským vévodú, jehož sestru měl, ten Jindřich mnoho jest bojuov strojil. Ten Voldmar, sebrav vojsko veliké, vtrhl do stargardenské země i poplenil ji. Jedno městečko malé řečené Voldek když oblehl byl, dlúho u něho ležav a mnoho škody na koních i na jiných věcech měl, nic jest nevzal. Ten Voldmar markrabí byl jal, jenž míšeňskú zemi za vyplacení jemu dal. Ten Voldmar blízko před svú smrtí již s synem[451]zkomolený zápis se v hromadu s majtburským arcibiskupem Purkhartem protivníky všecky ukrotili, a tak najprvé ony Dealvenské ku pokoji připudili, hrad jich Arkyloven oblehše. Zatiem pak Jan markrabě Kateřinu, dceru vévody glogovského, pojal jest, ačkolivěk mlád, však mysl měl mužnú, čtrnádct let maje sobě, byl múdrých řečí i skutkuov, přátelóm milostný, nepřátelóm ukrutný, ctných a šlechetných činuov. Byl mládenec, jehožto Buoh z tohoto světa brzo jest vzal.
