zlé: „Kdaž umře a zahyne jmě jeho?“ Ps40,7 A pakli vchodieše, aby viděl, jěšutnost mluvieše, srdce jeho sbierati bude zlost v sobě. Vychodieše ven i mluvieše Ps40,8 sám v sobě. Proti mně vrtráchu všickni nepřietelé moji, protiv mně umyšlováchu mně zlá. Ps40,9 Slovo ducholové ustavili sú protivo mně: „Čili ten, jenž spí, nepomiení, aby vstal?“ Ps40,10 Anebo člověk pokoje mého, v něhožto úfajiech, jenž jědieše chléb mój, vzvelbil nad mě potupenie. Ps40,11 Ale ty, hospodine, smiluj sě nade mnú a vzkřěs mě, i odplacu jim. Ps40,12 V tom sem poznal, že jsi mně chtěl, nebo nevzraduje sě nepřietel mój nade mnú. Ps40,13 Nebo pro mú nevinu přijal si mě i utvrdil si mě v obezřěňú tvém u věky. Ps40,14 Blažený hospodin bóh Kajúcích ot věku i [u]text doplněný editorem[607]u] in lat. věk. Buď, buď.
XLI.
Ps41,1 Ps41,2 Jakožto jelen žádá k studniciem vód, tak žádá dušě má k tobě, hospodine. Ps41,3 Žiezněla jest duše má k bohu, studnici živéj, kda přídu a zjěv́u sě přěd obličějem božím? Ps41,4 Byly sú mně slzy mé chléb ve dne i v noci, kdyžto mně řkú na všaký den: „Kde jest bóh tvój?“ Ps41,5 To rozpomanul sem i vlil sem u mě dušu mú, nebo přějdu u miesto přiebytka divného, až do domu božieho, v hlasě veselé a zpovědi, zvuk jědúcieho. Ps41,6 Proč si smutna, dušě má, a proč smucuješ mě? Úfaj u bozě, nebo ješče zpoviedati sě budu jemu, spasenie obličěje mého Ps41,7 a bože mój. Ke mně samému smútila sě jest dušě má, a proto pomnieti tě budu z země jordánské a ermonské, ot hory maľúčké. Ps41,8 Propast propast vzývá v hlasu próduchóv tvých. Všěckny výsosti tvé a všěckny tekúcosti tvé přěšly sú přěs mě. Ps41,9 Ve dne vzpověděl hospodin milosrdenstvie své a v noci piesen jeho. Podlé mne modlitva bohu života mého, Ps41,10 řku bohu: „Příjemce
