1. Popis rukopisu

Žaltář klementinský je zapsán v rukopise uloženém dnes v Národní knihovně České republiky pod signaturou XVII A 12 na ff. 13r–136r (zkratka ŽaltKlem).[1] Tuto zkratku užívá Staročeský slovník 1968, s. 117. Jedná se o pergamenový kodex menšího formátu (14,5 × 21 cm), obsahující mimo žaltář ještě soubor kantik a hymnů: Chvalozpěv Izaiášův (ff. 135r–135v), Chvalozpěv Ezechielův (ff. 135v–136r), Chvalozpěv Annin (ff. 136v–137r), Chvalozpěv Mojžíšův I (ff. 137r–138v), Chvalozpěv Habakukův (ff. 138v–139v), Chvalozpěv Mojžíšův II (ff. 139r–142v), Chvalozpěv Zachariášův (ff. 142v–143r), Chvalozpěv tří mládenců (ff. 143v–144v), hymnus Te Deum (ff. 144vr–145v), Magnificat (ff. 145v–146r), Chvalozpěv Simeonův (fol. 146r) a Athanasiovo vyznání víry (ff. 146r–148r), dále litanie ke všem svatým (ff. 148r–152v) a oficium za zemřelé (ff. 152v–157v). Současná vazba rukopisu není původní, pochází patrně z druhé poloviny 15. století. Jedná se o dřevěné desky potažené kůží zdobenou geometrickými rámci a kolky (lilie, orlice, písmeno M). Řemínky ani původní pukly se nedochovaly. Patrně během této převazby bylo na začátek rukopisu přidáno 12 papírových listů, obsahujících několik pomůcek pro práci s žaltářem. Jedná se o nekompletně dochovaný abecední ukazatel žalmů (fol. 1r–1v), sumář[2] K sumářům sr. Voleková 2019. (ff. 2r–12v) a kratší úvahu zabývající se tématem autorství žaltářních textů (fol. 12v).

Abecední ukazatel žalmů obsahuje pouze abecední seznam incipitů žalmů od Mi- po konec abecedy. Znění těchto incipitů zachycuje mladší podobu překladu žaltáře: až na drobné odchylky, zejm. náhradu Hospodin za Pán, se jedná o text třetího překladu žaltáře. Ani dochovaný sumář není dochován kompletně, chybí shrnutí pro žalmy 27–30. Druhá část sumáře za lakunou je psána odlišnou rukou (patrně z druhé půle 15. století) a na rozdíl od první neuvádí incipity daného žalmu. Incipity první části zachovávají starší znění než předchozí abecední souhrn. Lze je považovat za znění druhého překladu blízké Žaltáři klementinskému, ovšem s drobnými úpravami. Ty jsou částečně samostatné (sr. např. incipit pro Ps 6: v prchlivost sumář × v rozľúceňú ŽaltKlem, v prchání BiblBosk;[3] Bible boskovická, Olomouc, Vědecká knihovna v Olomouci, sign. M III 3. incipit pro Ps 3: ješto sumář × již ŽaltKlem, kteříž BiblBosk) a částečně převzaté z mladšího překladu (sr. např. incipit pro Ps 4: volách sumář, BiblBosk × vzývach ŽaltKlem; incipit pro Ps 15: Zachovaj sumář, BiblBosk × Uchovaj ŽaltKlem; incipit pro Ps 22: nic mi se nedostane sumář, BiblBosk × ničs mi neubude ŽaltKlem).

Rukopis zůstal nedokončen, oficium za zemřelé končí uprostřed věty na fol. 157v. Toto folio je zároveň poškozeno výrazným ořezem. Částečně poškozena radováním je také úvodní část rukopisu (ff. 13r–14r). Na části radace je započat písmem 15. stol. nový zápis žaltáře, hlásící se ovšem až k třetímu biblickému překladu. Část vyradovaného textu zrekonstruoval a do rukopisu vlepil P. J. Šafařík.

O historii rukopisu není mnoho známo. Na předním přídeští a hřbetu jsou pouze zapsány starší signatury (na předním přídeští kromě současných signatur zápis tužkou C14 a škrtnuté signatury (?) 245 a 279, na přední desce je poškozený červený štítek se starší signaturou M. S. 74, na hřbetě kromě štítku s částí současné signatury i další s číslem 31). Vzhledem k obsahu je pravděpodobné, že rukopis byl využíván pro denní modlitbu církve. Svědčí proto i zachování malé doxologie za žalmem 80. Editor A. Patera předpokládal, že byl v majetku některého z českých benediktinských klášterů.

Písmo – Hlavní pergamenová část rukopisu je zapsána jediným písařem, a to gotickou minuskulí. Kvalita inkoustu kolísá, na několika místech byl hlavní text později znovu obtažen (tak např. v Ps 4,2, Ps 7,8, Ps 11,2 aj.). Text je také průběžně opravován zásahy korektora. Vedle něj ovšem do rukopisu zasáhla i další ruka (v edici označována jako „mladší ruka“). Tento mladší upravovatel do textu na některých místech zasahoval dosti výrazně, ojediněle nejen původní text přepisoval a doplňoval, ale také starší znění vyškrábával. Zároveň tento autor do textu doplňoval i marginální poznámky, zachycující alternativní překlad či jeho latinské znění.

Nadpisy – Začátky jednotlivých žalmů jsou signalizovány pomocí úvodních iniciál, nesoustavně též červeným nadpisem žalma Davidova, příp. žalma, David ap., částečně i v latinském znění (Ps 27 a 30 psalmus, Ps 72 psalmus David). Ojediněle je doplněna i poznámka o užití žalmu v hodinkách (např. na počátku třetího nokturnu u žalmu 38 stojí přípisek: feřie úternie počíná).

Čísla žalmů jsou značena římskou číslicí při okraji mladší rukou (zprvu do Ps 21 červeně, později jen černým inkoustem). Číslování, zvláště v druhé polovině žaltáře, bývá velmi chybové, patrně proto doplněno ještě novodobé číslování arabské. Římskou číslicí umístěnou na dolním okraji listu jsou značeny i začátky jednotlivých složek. Žalmy 150 a 149 jsou přiřazeny k žalmu 148.

Iniciály – Na počátku jednotlivých žalmů stojí červené iniciály o velikosti dvou řádků. Červenou majuskulou jsou signalizovány také začátky jednotlivých úseků uvnitř žalmů. Nejvýrazněji jsou značeny začátky jednotlivých nokturnů (Ps 1, 26, 38, 52, 68, 80, 97, 109), a to prostřednictvím zdobnějších iniciál přes tři až šest řádků (ff. 13r, 29r, 40r, 51r, 62v, 76v, 90r, 104v). K iniciálám a majuskulím bývají připsány reprezentanty, až na výjimky písařem akceptované. Ojediněle je majuskule nedoplněna, a to zvl. v případě majuskul značících začátky jednotlivých vnitřních úseků (takto např. ve verši Ps 17,34, Ps 18,3, Ps 30,21). Případy chybného doplnění úvodních iniciál jsou spíše ojedinělé (takto např. Ps 97,1), jen výjimečně chybně doplněná iniciála vede k změně významu celého slova (takto jen ve verši Ps 108,13: text Buďte synové změněn na Suďte synové, pod. Ps 21,27, kde zamýšlené Jiesti budú je po rubrikátorově zásahu možné číst jako A jest budú, pod. Ps 114,4, kde vynechané místo pro iniciálu před textem hospodine neuměl rubrikátor správně doplnit, a místo náležitého Ó proto pouze zapsal znovu H).

2. Dosavadní ediční zpracování

První úryvky z Žaltáře klementinského otiskl v letech 1827 a 1833 Václav Hanka.[4] Jednalo se o žalm 109 otištěný roku 1827 v Časopisu Společnosti wlastenského museum w Čechách 1, s. 108–109, a kratší ukázky ve Zbírce nejdávnějších slovníků latinsko-českých z roku 1833 na s. 209–234. O několik let později, roku 1842, otiskl žalm 103 Pavel Josef Šafařík v Rozboru staročeské literatury.[5] Šafařík 1842, s. 129–131. Následovala ukázka z Chvalozpěvu Mojžíšova a žalmu 90, zveřejněná Josefem Jirečkem v Antologii z literatury české.[6] Jireček 1881, s. 6–7, 160–163. Ukázky z žaltáře obsahovaly i Šemberovy Dějiny řeči a literatury české.[7] Šembera 1869, s. 134. Výrazněji se Žaltáři klementinskému věnoval i Jan Gebauer. Ten jednak otiskl žalm 52,[8] Gebauer 1878, s. 36. jednak tuto památku pod zkratkou ŽKlem přijal jako jeden z pramenů do svého slovníku.[9] Srov. Lístková kartotéka Jana Gebauera (prameny) [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., oddělení vývoje jazyka [cit. 2. 12. 2021]. Dostupné z: https://bara.ujc.cas.cz/bara/img/70/299063198_410453?db=3. Ukázku žalmu 109 vydal i Adolf Patera.[10] Patera 1879, s. 536–537.

Edici celého žaltáře i se sumářem a abecedním soupisem incipitů pak na sklonku 19. století paleograficky vydal A. Patera (1890).

3. Druhý překlad žaltáře

3.1 Shrnutí poznatků

Druhý překlad žaltáře vznikl asi v polovině 14. století a nacházíme v něm obdobné tendence jako u Klareta a jeho družiny: do českého jazyka uvádí četné neologismy a umělá slova. Díky tomu byl druhý překlad mnohem poetičtější než prvotní (např. P. J. Šafařík jej proto vyzdvihoval), nepochybně ovšem na úkor srozumitelnosti. Volba překladových ekvivalentů ovšem byla ještě velmi neustálená a svědčí o přetrvávající nejistotě překladatelů při interpretaci významu latinských slov, zejména abstrakt.

Překladatelovy novotvary byly jen z menší míry přejaty následujícími překlady. Přejetí nepochybně stěžovalo i používání nezvyklých způsobů tvoření. Výrazným znakem druhého překladu byla také překladatelova tendence osvětlit čtenáři neznámé biblické reálie prostřednictvím doplnění pojmenovávajících apelativ (např. Ps 64,2 na hořě Sion /in Sion lat./, Ps 73,15 potoky vlasti etaniské /fluvios Ethan lat./, Ps 107,11 až do země idumské /in Idumaeam lat./), ne vždy ovšem správně interpretované (např. Ps 77,12 v zemi kampotanskéj (in campo Taneos lat.). U některých hebrejských proprií se překladatel rozhodl dokonce pro výkladový překlad, nepochybně čerpaný z biblických výkladových pomůcek (takto např. překládá Israël prostřednictvím výrazů jako Vítěz, Vítezstvo, Kajúcí, Muž vidúcí Boha, proprium Ierusalem jako Město pokoje, Sion jako Opatřenie).

Z nových překladů oproti prvnímu překladu uveďme alespoň: Domini – boží (hospodinóv, boží), dolosus (iniquus, malus, malignans) – ducholový (lstivý, nepravý, zlý), furor (indignatio, aemulatio) – rozľúcenie (rydánie, třepet), dominari – panovati (vlásti), salus – sdravie (spasenie), salvum fac – zdráva učiň (spas), ecclesia – sňatek (sbor).

Překlad obsahuje i řadu velmi ojedinělých, až hapaxních slov (sr. např. CantDt 3,2 dščovánie za pluvia, CantHab 3,8 čtvernost za quadriga, Ps 138,2 čunie za sessio, Ps 30,22 divniti za mirificare, hraniti za psallare ap.). Některé z těchto nově vytvořených slov jsou doslovnými kalky z latiny (sr. např. Ps 32,3 hlasonošě za vociferatio). Za povšimnutí stojí i ohlas církevněslovanské tradice, na který odkazuje několik zachovaných slov.[11] V této souvislosti sr. článek Voleková – Kreisingerová 2021, s. 179–191.

Ojediněle překládá překladatel i přímo chybně: solitudo v 54,8, 106,4 a CantDt 32,10 – jednota (m. púšč), Ps 70,7: prodigium – protivenstvie m. zázrak, Ps 76,13: adinventio – přěchod m. zámysl, Ps: 67,32: legatus – zákonník m. posel, Ps 54,5: formido – ztvářenie m. hróza.

3.2 Vztah Žaltáře klementinského k ostatním památkám druhého překladu žaltáře

Žaltář klementinský zachycuje nejstarší a nejvěrnější znění druhého staročeského překladu, vzniklou velmi brzy po jeho vzniku, proto je považován za základní pramen pro výzkum druhého překladu. Jeho prvotní podoba je bohužel částečně zastřena, a to především v důsledku výrazné počáteční radace (Ps 1,1–2,8), v menší míře i kvůli některým drobnějším zásahům mladšího upravovatele, který na některých místech nahrazoval původní text mladším zněním. Drobné odchylky má na svědomí i písařova nedůslednost. Pro rekonstrukci prvotní podoby druhého překladu je proto dobré přihlížet i k mladším památkám vycházejícím z druhého překladu. Téměř totožný text jako Žaltář klementinský obsahuje Truhlářův zlomek,[12] Praha, Národní knihovna České republiky, sign. XVII J 17/9, 4 ff. Více o něm viz Truhlář 1879, s. 142–147. pocházející již z první poloviny 14. století. Jeho rozsah je bohužel velmi malý (zachycuje pouze verše Ps 129,6–131,11, 138,5–139,14, 147,12–148,13). Mnohem hodnotnější pro studium druhého překladu je až Žaltář kapitulní,[13] Praha, Knihovna Národního muzea, sign. I E 65. vzniklý v 80. letech 15. století. Tato památka sice obsahuje již některé vlastní úpravy, zvláště pro rekonstrukci radovaných míst je však nepostradatelná. Text vycházející z druhého překladu nacházíme ještě v některých úsecích žaltáře Bible olomoucké[14] Olomouc, Vědecká knihovna v Olomouci, sign. M III 1/I, ff. 259v–290v. a Bible litoměřicko-třeboňské[15] Třeboň, Státní oblastní archiv v Třeboni, fond Rukopisy Třeboň, sign. A 2, ff. 37v–72r. (výraznější shody od Ps 36), dále v Bibli kunštátské[16] Brno, Moravská zemská knihovna, sign. Mk 3, ff. 191v–211v. a Bibli Duchkově[17] Kroměříž, Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Kroměříž, inv. č. 21133, ff. 220v–242v. z roku 1433. Z druhého překladu čerpá také kompilační text Žaltáře poděbradského,[18] Dresden, Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden, sign. Mscr.dresd. k. 2. velmi blízký text mají také dva zlomky z druhé poloviny 14. století, tzv. zlomek Tomášský a Šafaříkův.[19] Praha, Knihovna Národního muzea, sign. 1 A c 66/1–2, 5 ff.

4. Popis jazyka

Text je psán mladším spřežkovým pravopisem. V ojedinělých případech se objevují i diakritická znaménka, patrně doplněná později (např. ż v Ps 37,7 aż, Ps 43,13 mnożſtwie). Kvantita vokálů není značena, naopak velmi důsledně písař značil měkkost konsonantů, a to přidáním litery i (tak zvl. u palatalizovaných b̓, ḿ, ṕ, v́ a ľ), či y (např. Ps 10,5 w nebiu /v neb̓u/, Ps 16,11 w zemiu /v zeḿu/, Ps 17,30 prſieſtupiu /přěstúṕu/, Ps 17,33 mociu /mocú/, Ps 19,6 w zdrawiu /v zdrav́ú/, Ps 21,17 okliuczili /okľúčili/, Ps 7,7 w hnyewie /hněvě/, Ps 6,9 dyelate /děláte/), v jednom případě, snad chybou, též pomocí ey (v Ps 33,9 veň zapsáno jako weyn). Jen výjimečně zde docházelo k chybám, ať už značením nadbytečné měkkosti (tak např. Ps 104,32 burziu) či její nesignalizací (např. Ps 21,13 Okluczili). Také skupina -ňe- je v některých případech zapsána jako ne, daný zápis respektujeme (tak např. Ps 54,9 rozwodnenye, Ps 109,1 Donedz). U likvid l a r se ojediněle objevují průvodní vokály (viz i dále).

Písař opisoval z předlohy a svou práci nevykonával zcela pozorně, jak o tom svědčí častější výpustky písmen či nesprávná čtení. Na tuto skutečnost upozorňovali již Gebauer i Patera (Gebauer uváděl např. Ps 101,24 náhradu mladost za malost, Ps 9,11 nepustil m. neopustil; Ps 44,3 roztila jest m. rozlita jest, Ps 17,5 rucie m. ručěji; k chybám sr. též Kyas, 1962, s. 14).[20] Otázka rozsahu písařských chyb je diskutabilní, např. Kyasem uváděná chyba zápisu powiestowachu ve verši Ps 68,13, emendovaná Kyasem na znění pozpěvováchu, je StčS přijímaná jako hapax legomenon tohoto překladu s významem ‚prozpěvovat posměšné popěvky‘. Také v našem přepisu se přikláníme k řešení StčS. Písařově nepozornosti bude patrně možné připsat také opakované nedůslednosti v dodržování hranice slov (vedle poměrně obvyklého spojování jednoslabičných předložek s následujícím slovem, sr. např. Ps 32,22: uffalis me, se opakovaně setkáváme také s připojováním j- ze slovesa být k předchozí spojce, sr. např. Ps 102,14: zei ſme, Ps 113,5: zey ſi … zei ſy). I v případě spojování slov nacházíme dodatečné opravy korektorovy (tak např. prostřednictvím svislé čárky v Ps 42,1 mezi spojenými slovy člověka zlého aj.). Celkově ovšem písař zapisuje slova velmi blízko sebe, což někdy komplikuje rozhodnutí, jak interpretovat některé potenciální spřežky.

Písař využíval velký repertoár zkratek, obvyklých v latinských rukopisech. Z interpunkce je běžné pouze oddělování hlavních významově uzavřených celků (tj. veršů) velkým písmenem. Teprve dodatečně byla do úvodní mladší části žaltáře doplněna nesoustavně další interpunkční znaménka (virgule) oddělující i kratší útvary (kóla a komata).

Velmi časté je zdvojování některých grafémů, zvl. s, d, n, t (např. zápis slov nebessa, radda, sannové, masso, sspravedlnost, úffati, otte-). Na tyto digrafy v poznámkách neupozorňujeme.

Velmi nejednotný a rozkolísaný je zejména písařův zápis sykavek. Zápis jednotlivých hlásek lišících se od dnešního způsobu shrnujeme v následujícím přehledu.

c = <c> (např. Ps 11,3 ſrdcem, Ps 15,8 na p(ra)wici), dále též <cz> (např. Ps 11,6 p(ra)cznich, Ps 12,5 zamuczugiu, Ps 21,8 Wſiczkny, Ps 4,3 czo), výjimečně též (patrně jako chyba?) <czſ> (Ps 68,22 oczſtem) a po doplnění korektora <tſ> (Ps 94,10 wzdiſky, t doplněno korektorem nad řádkem).

č = <cz> (např. Ps 9,17 czinye, Ps 9,20 czlowiek), ojediněle též <c> (např. Ps 21,2 opuſceni, Ps 64,7 Cynye). Zápis s c často emendován korektorem (takto např. Ps 30,4 utocziſce, z nadepsáno korektorem, Ps 17,12 okliuceniu, z nadepsáno korektorem), výjimečně též <tſ> (např. Ps 138,20 potſtiwy) a <cſ> (Ps 140,4 cſynyucimy).

f = <f>, příp. zdvojené <ff> (zvl. u slovesa úfati, tak např. v Ps 25,1, Ps 30,20, Ps 33,23 aj.), ve slovech cizího původu též <ph> (např. Ps 104,17 yozeph, Psa 134,9 pharaona).

j = <g> (např. Ps 16,2 oblicziege, Ps 18,14 ginich), zvl. na začátku či konci slova též <i>, <y> (např. Ps 12,6 ienz, Ps 16,5 Swrchuy, Ps 19,7 ieho, Ps 41,5 prſieydu). Opakovaně se objevuje též zápis <gi> (Ps 33,16 giey, Ps 13,3 giednoho, Ps 27,1 giezero, Ps 103,18 gielenow). Na tyto případy je v textu upozorňováno v poznámkovém aparátu, protože vedle specifického zápisu litery g je tyto případy možné interpretovat také jako zápis nenáležité jotace. Patrným omylem pak též <ig> (jen Ps 33,15 pokoige). Specifický je písařův zápis spojení substantiva jmě s předložkou ve (psáno we igme- či we ygme-, takto ve verších Ps 19,6, Ps 32,21, Ps 53,3, Ps 62,5, Ps 88,13, Ps 104,3).

k = pravidelně <k> (např. Ps 41,8 Wſieczkny, Ps 41,11 koſti), výjimečně <c> (Ps 104,15 doticaty, Ps 45,8 Iacob). Spojení kv je zapisováno <qu> (Ps 47,3 aquilowi, Ps 88,13 aquilona).

l = pravidelně <l> (např. Ps 143,13 plna, Ps 144,5 Welebnost), ojediněle i s průvodním vokálem <il> (sr. Ps 139,10 okrſſil).

r = pravidelně <r> (např. Ps 144,4 Narod, Ps 144,13 Kralowſtwo), ojediněle i s průvodním vokálem <ir> (např. Ps 5,8 miloſirdye, Ps 6,5 miloſirdenſtwie, Ps 106,34 mirſkoſt) a výjimečně též <er> (pouze Ps 32,16 ober).

ř = <rſ> (např. Ps 11,8 oſtrſiezes, Ps 12,3 neprſietel, 13,3 prſied), <rz> (např. Ps 13,1 Rzekl, Ps 13,3 zlorzeczenſtwie, Ps 18,3 wirzehuge), ojediněle též <rſſ> (Ps 19,9 opatrſſ| a Ps 67,13 twarſſy), <rzſ> (pouze Ps 148,9 drzſiewie, první e nadepsáno korektorem), ojediněle jen <r> (např. Ps 17,4 nepratel, Ps 38,10 neotworich).

s = <ſ> (např. Ps 40,2 Blahoſlaweny, Ps 40,3 Hoſpodyn), zvl. na konci slova <s> (např. Ps 5,4 hlas, Ps 115, 1 prſielis), dále <ſſ> (např. Ps 17,10 nebeſſa, Ps 17,39 ſſtati, Ps 34,16 pokuſſili, Ps 20,10 czaſſu, Ps 21,19 loſſi), částečně též <z> (Ps 16,5 ztezkach, Ps 27,3 w zrdcich).

š = <ſſ> (Ps 6,4 duſſie, Ps 11,5 naſſ), velmi často <ſ> (např. Ps 13,3 ſeſli, Ps 15,3 wſeckni, Ps 16,6 uſliſal) zvl. na konci slova též <s> (např. Ps 11,8 schowas, Ps 12,1 otwraciuges), ojed. též <z> (např. Ps 103,3 chodiz, Ps 102,3 wzeczkni, Ps 70,4 hrſieznykowe, Ps 103,10 wipuſtiez).

u = <u> (např. Ps 22,2 uſſadil, Ps 22,6 w dluhoſti), ojed. <v> (např. Ps 12,6 v miloſrdenſtwiu, Ps 36,24 ne vraſy) a <w> (např. Ps 70,14 wffati, Ps 22,5 Wczinil. CantHab 3,17 w bravěte).

v = <w> (např. Ps 34,15 biczowe, Ps 34,16 poſmiwali), ojediněle i <u> (např. Ps 16,6 uolal, Ps 22,6 ziuota), <v> (pouze Ps 16,13 vyp(ro)ſt, Ps 17,48 wiſvobodicz, Ps 33,12 vi) či <uu> (pouze Ps 118,43 tuuych). Zvl. na konci řádku bývá skupina -vu zapisována podobně jako v jiných nejstarších žaltářích -w (tak Ps 9,8 a 9,17 ſw|, Ps 42,3 a 56,2 a 68,28 tw|, Ps 53,4 modlitw| a Ps 64,8 zwk).

z = <z> (např. Ps 22,4 zleho, Ps 24,1 wzwedl), částečně též <ſ> (např. Ps 12,4 neſaſpal, Ps 14,5 newſal, Ps 21,15 roſwlazeny, Ps 80,7 ſluſſiechu, Ps 81,1 rozſuſuge /rozsuzuje/).

ž = <z> (např. Ps 11,9 rozmnozili, Ps 13,4 gizto, Ps 21,31 ſluziti), <ſ> (např. Ps 32,2 w ſaltarſiu, Ps 43,20 ponyſil) na konci slova též <s> (např. Ps 13,7 kdis, Ps 31,9 kterzis), ojediněle též <ſſ> (např. Ps 68,3: Pohrziuſſen /pohřúžen/, Ps 87,16 ponyſſen), v iniciální pozici i <Sz> (např. Ps 118,20 Szadala).

Na hláskoslovné rovině je zápis velmi archaický, neakceptující ještě velkou část změn probíhajících během 14. století. Hlavní rysy shrnuje následující přehled:

- přehláska ’a > ě je provedena na všech náležitých místech (sr. např. Ps 6,4 dušě, Ps 10,5 stolicě atd.);

- v případě přehlásky ’u > i nacházíme v rukopise velmi důsledně zachovaný stav před přehláskou (Ps 10,1 vňutř, Ps 108,11 cuzí, Ps 9,3 vslav́u, Ps 9,21 ľudie, Ps 68,3 pohřúžen). Náznaky pronikání této změny jsou zcela výjimečné (sr. Ps 16,14 břicho, Ps 140,5 v libosti a Ps 140,6 přikličnaní);

- přehláska ’o > ě neprovedena, a to ani v dlouhých slabikách;

- diftongizace ý > ej neprovedena;

- diftongizace ú > ou neprovedena;

- monoftongizace ie > í většinově neprovedena, pouze ojediněle pronikání, hlavně u neuter typu znamenie (celkově ovšem zde mnoho chyb v zápise, může jít jen o důsledek, sr. např. Ps 20,4 u požehnání, Ps 68,26 rozľúcení), sr. též Ps 21,24 símě, Ps 31,5 hřícha, Ps 115,7 sínech;

- úžení é > í neprovedeno;

- změna ě > i zachycena jen v ojedinělých případech (sr. CantDn 3,82 človičí);

- ztráta jotace ie > é většinově neprovedena, častěji doložena jen u adj. božie (např. Ps 11,7 božé, Ps 15,5 čést);

- ztráta jotace ě > e doložena po retnicích (sr. např. Ps 8,4, mesiec, Ps 58,16 rozbehnú sě, Ps 67,2 zabehnú, Ps 69,4 beda);

- diftongizace ó > uo neprovedena, doložena jen z úvodní mladší části (Ps 1,3 sběhuov);

- dloužení vokálu po předložce se objevuje velmi ojediněle (Ps 21,20 k uobráněňú);

- změna ř > ž zachycena (např. Ps 17,9 žeřěvie);

- změna b > v opakovaně se vyskytuje (sr. Ps 68,31 vzbelb̓u, Ps 90,3 vysbobodil, pod. Ps 21,5, Ps 24,22, Ps 30,2, Ps 31,5, Ps 33,18, Ps 90,3).

V textu opakovaně narážíme na zjednodušování některých hláskových skupin:

- zjednodušování skupiny žs > s objevuje se poměrně často (sr. Ps 49,7 vítěstvo, Ps 30,20 mnostvie, pod. Ps 5,8, 11,9, 30,20, Athan 1,31 bostvie aj[21] Též Ps 26,14 musky čiň, to je ale přípisek mladší rukou!.);

- zjednodušování předložky roz- > ro- (sr. Ps 6,8 ot roľúcenie, pod. Ps 97,5, CantDt 32,24, Ps 67,13 roľúcení);

- zjednodušování skupiny dn > n (např. Ps 51,10 milosrnost);

- zjednodušování skupiny dc > c (např. Ps 10,3 srcě);

- splývání skupiny ss > s (Ps 48,4, 104,22, CantDt 32,28 věhlastvo);

- objevuje se též netypická změna skupiny ts > cs (Ps 51,9 bohacství);

- stahování ij > í (Ps 41,3 přídu, Ps 16,1 přími).

Ve třech případech se setkáváme s velmi ojedinělým m-ovým tvarem n-ového participia od sloves čtvrté třídy (Ps 17,24, Ps 58,17 a Ps 68,9), které je dvakrát mladší rukou radováno na tradičnější n-ový tvar (Cuzí učiněm sem bratří méj Ps 68,9, fol. 63ra, I budu neposkvrněm s ním Ps 17,24, fol. 22vb).[22] Srov. Gebauer 1958, s. 308.

V mladší části rukopisu nacházíme také příklady na regresivní asimilací znělosti (Ps 8,9 stesky).

Ediční zásady

Rukopis zpracováváme v transkripci. Na chybná či jinak nejasná místa upozorňujeme v poznámkovém aparátu. V rámci něj upozorňujeme také na pozdější úpravy korektora, naopak autokorektury samotného písaře nezachycujeme. V poznámkovém aparátu neupozorňujeme ani na chybné dělení slov. Chyby vzniklé vlivem konce řádku ovšem reflektujeme a na jejich specifickou polohu upozorňuje prostřednictvím svislice. Delší chybějící pasáže, pokud je to možné, doplňujeme s příslušnou poznámkou rovnou do textu. Opíráme se přitom o další dochované rukopisy druhého překladu, především o Bibli olomouckou.[23] Výjimku tvoří případy, kdy je vynechán celý verš. V takových případech znění nedoplňujeme a vynechávku naznačujeme trojtečkou (…).

Poznámkový aparát dále zachycuje údaje o vztahu textu k latinské předloze. Za hlavní srovnávaný text (označovaný zkratkou lat.) je zvolena verze klementinské Vulgáty.[24] The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net/html/Ps.html; citován stav z 31. 1. 2021. V rámci poznámky jsou uváděny všechny odchylky českého překladu od tohoto základního textu: pokud má latinská předloha text odlišný, uvede se jeho znění se zkratkou lat., pokud má naopak český překlad něco navíc, upozorňujeme na to v poznámce slovy navíc oproti lat.. Stejně postupujeme i v případech, kdy má širší text klementinská Vulgáta: chybějící znění uvádíme v poznámce za zkratkou + lat. Vzhledem k tomu, že není dosud určeno, který latinský text byl předlohou druhému překladu, všímáme si i variantních latinských znění. Konkrétně se jedná o tyto památky: Psalterium Gallicanum, Psalterium iuxta Hebraeos[25] Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem, 1983, s. 770–955. a Psalterium Romanum[26] Psalterium Romanum, dostupné na WWW: http://www.liberpsalmorum.info/Psalterium%20Romanum.html; citován stav z 29. 3. 2022.. Přihlíženo je dále k latinskému znění Žaltáře wittenberského, protože se jedná o latinský text, který byl prokazatelně v českém prostředí tohoto období užíván.[27] Lutherstadt Wittenberg, Evangelisches Predigerseminar, sign. VI A 6. Odkazy na variantní latinu uvádíme podle potřeby (tj. na místech, kde se dá předpokládat, že se český překlad tímto zněním nechal inspirovat) pod souhrnnou zkratkou var.

Rezignujeme na vyznačení středověkého členění veršů, které je v rukopisu značeno majuskulemi, ale které nezřídka neodpovídá dnešnímu veršovému dělení žalmů. Čísla žalmů a veršů uvádíme primárně podle klementinské Vulgáty. Zároveň upozorňujeme v poznámce na členění veršů zachycené v rukopise. Na pozdější novověké opravy číslování v textu neupozorňujeme. Žalmy na řadě míst začínají až od 2. či 3. verše, protože úvodní verše tvoří nadpis (lat. titulus), který se objevuje jen ve třetím českém překladu žalmů. Latinské znění v tomto případě nedoplňujeme, uvádíme pouze poznámku, že verš nebyl přeložen.

Literatura

Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem, ed. Robert Weber et al., Stuttgart 1983.

The Clementine Vulgate Project, dostupné na WWW: http://vulsearch.sourceforge.net (citován stav z 31. 1. 2021).

Čelakovský, František Ladislav: Dodavky ke slovníku Josefa Jungmanna, Praha 1851.

Gebauer, Jan: Ukázky staročeských textů rukopisných. F. Zlomky a výňatky menší, Listy filologické 5, 1878, s. 35–39.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví, Praha 1963.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, I. Skloňování, Praha 1960.

Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování, Praha 1958.

Hanka, Václav: Srovnání dvou nejstarších přeložení Žalmu 109, Časopis Společnosti wlastenského museum w Čechách 1, 1827, s. 108–109.

Hanka, Václav: Zbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých, Praha 1833.

Jireček, Josef: Antologie z literatury české (sv. 1), Praha 1881.

Kyas, Vladimír: Česká předloha staropolského žaltáře, Praha 1962.

Kyas, Vladimír: První český překlad bible, Praha 1971.

Kyas, Vladimír: Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha – Řím, 1997.

Psalterium Romanum, dostupné na WWW: http://www.liberpsalmorum.info/Psalterium%20Romanum.html (citován stav z 29. 3. 2022).

Patera, Adolf: Staročeské glossy v latinském žaltáři musejním XIII. století, Časopis Musea Království českého 53, 1879, s. 398–417, 481–537.

Patera, Adolf (ed.): Žaltář Klementinský, Památky staré 10, Praha 1890.

Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

Šafařík, Pavel Josef: I. O nejstarších rukopisech českého Žaltáře, in: Rozbor staročeské literatury čítaný ve schůzkách Královské české společnosti nauk, sekci filologické, r. 1840 a 1841. Abhandlungen der Königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften V/2, Praha, 1842, s. 111–131.

Šembera, Alois Vojtěch: Dějiny řeči a literatury české, Praha 1869.

Truhlář, Josef: Klasobraní po rukopisích. VI. Nový zlomek žaltáře českého ze XIV. století, Listy filologické 6, 1879, s. 142–147.

Vintr, Josef: Lexikalische Einflüsse der Prager glagolitisch-kroatischen Emaus-Klosters im alttschechischen Psalter, in: Croatica – Slavica – Indoeuropaea. Festschrift zum 60. Geburtstag von Radoslav Katičić, ed. Georg Holzer, Wien, 1990, s. 269–274.

Vintr, Josef: Staročeský žalm – dvousetleté hledání srozumitelnosti a poetičnosti, Listy filologické 135, 2012, s. 43–62.

Voleková, Kateřina: Staročeské sumáře v biblích 15. století, Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 54, 2019, 20 s. Dostupné z: https://doi.org/10.11649/sfps.1846

Voleková, Kateřina – Kreisingerová, Hana: Palaeoslovenisms in the Second Translation of the Old Czech Psalter, in: Old Church Slavonic Heritage in Slavonic and Other Languages. Eds. Ilona Janyšková – Helena Karlíková – Vít Boček, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2021, s. 179–191.

V edici byla využita databáze Czech Medieval Sources online a data Vokabuláře webového, které poskytuje výzkumná infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ (https://lindat.cz) podporovaná MŠMT ČR (projekt č. LM2018101).