diachron[31]číslo strany rukopisuní. Lexikální vývoj citoslovcí totiž probíhá z větší části právě mezi oněmi dvěma oblastmi slovní zásoby, mezi subsystémem neinterjekčním a subsystémem interjekčním: z neinterjekčních výrazů vznikají běžně ony druhotné interjekce (jako běda, vari) a naopak z prvotních interjekcí vznikla zase celá řada spojek a částic,[36] Viz J. Bauer, Vývoj syntaxe a vývoj myšlení. In: Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962, s. 218. ale také některá adverbia (např. pryč vzniklo z apelového citoslovce, jímž se poháněl tažný kůň k chodu).[37]Srov. Fr. Kopečný, Nový etymologický slovník češtiny a slovenštiny, SaS 20 (1959), s. 129. O přecházení slov „z oblasti interjekcionální do oblasti normální“ a o zvukomalebné podstatě odolnosti interjekcionálních základů vůči normálním hláskovým změnám viz J. M. KOŘÍNEK, s. 81n.

I tento vývoj – přechod jednotky z jednoho subsystému do druhého – se ovšem projevuje jako postupné ztrácení klasifikačních rysů systému opouštěného a přejímání klasifikačních rysů systému, do něhož lexikální jednotka přechází (srov. 1.421). Např. přehodnocení slovesného tvaru vari v citoslovce mělo v podstatě tato stadia: zprvu to byl imperativ normálního slovesa variti ‚běžet‘ (v psl., csl. aj.), později se již z tohoto slovesa zachovaly jen imperativy var(i)! var(i)te! (např. v některých č. nářečích) a ty se někde omezily pouze na jeden tvar vari (vyjadřující důraznou pobídku k odchodu), ale začleňující se ještě do syntagmat jako sloveso (č. vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu K. J. Erben); toto vari pak ztrácelo poslední příznak slovesa a stávalo se vybízecím citoslovcem, když se ho začalo užívat bez syntagmatického vztahu – jako samostatného větného členu nebo v platnosti jednočlenné věty (Vari! Z cesty!). – Vývoj v opačném směru nám naznačuje změna vybízecího citoslovce na → nate chleba, tj. přejímání tvaroslovného a syntaktického klasifikačního rysu slovesa.

(2.24) Vedle citoslovcí mají apelovou a expresívní povahu také jiné druhy neohebných lexikálních jednotek – některé částice: např. ať uvozující větu přací (ať je ta práce včas dokončena!) nebo citová částice to dodávající výpovědi rázu důvěrnosti (to vám to sluší!). Takovéto lexikální jednotky se ovšem od citoslovcí liší tím, že nevyjadřují bezprostřední vztah mluvčího ke skutečnosti nebo k jejímu uskutečnění posluchačem, nýbrž že vyjadřují vztah mluvčího k vyjádření o skutečnosti – k obsahu věty (souvětí) nebo k obsahu jejích (jeho) jednotlivých členů. To je navíc vztah širší než pouze citový (citově hodnotící) a volní. V systému partikulí nejde totiž pouze o vztah citový, náladový (to prší, bohužel nemohu přijít) a volní (ať jsi včas doma), ale o celou řadu dalších postojů mluvčího k sdělení: mluvčí různými partikulemi vyjadřuje, že dané sdělení považuje za pravdivé (opravdu, jistě), pravděpodobné (asi, snad),