ta[28]číslo strany rukopisukovýchto sekundárních významů jde o nápadné vyčlenění (zdůraznění) jistého sémantického komponentu, jaké u neexpresívních významových posunů nebývá běžné; je to ovšem komponent, který signalizuje citové hodnocení mluvčího (u uvedených příkladů vesměs záporné: nepříjemnost činnosti, vlastnosti, zvuku aj.). Z hlediska onomaziologického se této významové nápadnosti (která je zde podstatou expresivity) dosahuje tím, že danou citově hodnocenou skutečnost označujeme především slovem se základním významem intenzívnějším (řvát) nebo konkrétnějším (robota, kat), než má příslušné synonymum neexpresívní (plakat, práce, tyran).[30]Srov. J. Zima 1961, zvl. 43n. a 83. Tím se označovaná skutečnost do jisté míry zkresluje (u pejorativních expresív jako v karikatuře); míra tohoto zkreslení pak udává míru expresivity. Např. k silným výrazům citově zabarveným patří hanlivá pojmenování osob jmény neplnohodnotných jevů – zvířat (osel), méně hodnotných věcí (klacek), osob neplnohodnotných tělesně (mrzák), duševně (blázen), věkem (nemluvně), stadiem vývoje (nedochůdče) nebo sociálním postavením (chudák). Jsou jazykovým prostředkem snižování hodnoty lidí.[31]Viz I. Němec, Neplnohodnotnost jako zdroj expresivity. In: Miscellanea linguistica, Ostrava 1971, s. 63–69. – Ve výrazy expresívní se ovšem monou přehodnocovat také lexikální jednotky původně zaměřené na věcný obsah sdělení bez vyjadřování postoje mluvčího k němu (2.21), jež ale významovým vývojem nabývají specifického klasifikačního rysu sémantického – překvapivé motivace (vypráskaný o člověku vychytralém), anebo motivaci vůbec ztrácejí (šibal o čtverákovi), viz 2.21.

(2.222) Expresívní změna lexikální jednotky proti formální normě projevuje se na její formě zvláštními úpravami, jež se vymykají vývojovým postupům běžným v intelektuálním subsystému slovní zásoby. Vedle záměny formantu neexpresívního expresívním (např. v češtině chudák → chudás, ředitel → říďa, srov. níže 2.224) jde především o hláskoslovnou úpravu lexikální formy do takové podoby, která je v rozporu s výsledky běžných fonologických změn (knír → kňour, vypláznout → vyplajznout, moře → móře). Výsledné expresívní znění ovšem odpovídá nejen stavu bez provedení oněch zákonitých změn (bez přehlásek ňú > ní, ajz > ejz, bez diftongizace ó > uo > ú apod.), ale i stavu po jejich provedení přes zákonitou hranici. Jako příklad na tuto druhou možnost lze uvést předhistorickou slovanskou změnu gn > gň, jež nastala jen před samohláskami přední řady (*gnetǫ > stč. hňetu), ale v expresívním užití i před zadními (*gnusъ > stč. hňus); [32]Srov. F. V. Mareš, Vývoj skupiny gn (kn) v období slovan. jazykové jednoty. In: Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 109n. stč. hláskové skupiny ‑hňu‑, ‑hňo‑, hňa- byly tedy pří[29]číslo strany rukopisuznakově