[32]číslo strany rukopisusporné (sotva) apod., že s daným sdělením souhlasí (ano) nebo nesouhlasí (nikoli), že v daném sdělení klade důraz na jistý jeho člen (zvláště, dokonce), vyjadřuje svůj orientační postoj, tj. zjišťuje platnost daného sdělení (což, zdali) apod. Lexikální systém partikulí se dále vyznačuje propojeností se systémem gramatickým (1.2) ve vyjadřování postojové modality: mnohá částice nevyjadřuje daný postoj mluvčího sama, nýbrž společně s gramatickou kategorií způsobu slovesa (modu) a druhem koncové intonace.[38]Srov. F. Daneš, Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, s. 34. I systém partikulí se ovšem rozvíjí tím, že se obohacuje přehodnocováním nemodálních lexikálních jednotek, přičemž nemodální jednotky postupně ztrácejí své původní klasifikační rysy; např. modální lexikální jednotka zřejmě ‚pravděpodobně‘ ještě zachovává společný klasifikační rys formální (totiž společnou formu) s výchozí jednotkou nemodální zřejmě ‚zřetelně‘ (2.21), kdežto modální prý, zpochybňující sdělení jako nezaručené, už pozbylo i tohoto formálního rysu společného s výchozí jednotkou nemodální (praví > prý), tj. vzdálilo se od nemodálních lexikálních jednotek důležitým rysem diferenčním (1.421).

Mezi subsystémy partikulí (2.24) i citoslovcí (2.23) a subsystémy plnovýznamových slov jsou tedy těsné kontakty. Hlavním diferenčním rysem je zde to, co partikule a citoslovce mají společného s kategoriemi systému gramatického: že neoznačují předměty skutečnosti (substance); vyjadřují však lexikální významy pro cíle komunikace neméně důležité.[39]Např. o výzvě (apelu), jež je významovou náplní některých citoslovcí, platí to, co bylo řečeno o „apelových obsazích“ imperativu a vokativu: „Výzva je zde věcným poukazem na jednání, jako je ve větě oznamovací poukaz např. na nějaký materiální předmět“ (K. Horálek 1967, s. 106). Diachronní studium těchto lexikálních jednotek dokonce může přinést jisté informace o společenském vývoji jejich uživatelů (v tom smyslu není např. zanedbatelné, že adverbium pryč vzniklo z citoslovce pobízejícího původně koně, 2.23). Ovšem hlubší poznatky v tomto směru poskytuje studium lexikálních jednotek expresívních, jež vyjadřují citově hodnotící postoj uživatelů jazyka k označované skutečnosti (2.22): jazykový vývoj zde obráží důležité změny v hodnocení věcí, změny společenských hodnot.[40]Viz např. srovnání sémantických okruhů expresív v mém článku Nová slova Husova a J. A. Komenského, SaS 31 (1970), s. 317n.

(2.3) Rozborem celé slovní zásoby na daném stadiu vývoje lze pak zkoumat nejen tehdejší stav společnosti (2.1) a její hodnotící postoje (2.2), ale i úroveň jejího poznání skutečnosti. Lexikální jednotky jsou totiž nejen označením objektů skutečnosti (pojmenování intelektuální, 2.21) a výrazem hodnotícího vztahu k takovým objektům (pojmenování expresívní, 2.22) nebo vyjádřením pocitů a postojů mluvících subjektů (interjekce,