[30]číslo strany rukopisuvrtidlo…, chlapisko, dobrotisko… aj.; jde v podstatě o princip snížení hodnoty, viz 2.221).[34]K těmto a jiným slovotvorným postupům tvoření expresív viz výklady J. Zimy o expresivitě inherentní (1961, s. 12–42).

(2.23) Svůj postoj ke skutečnosti nebo vůli zapůsobit na posluchače mluvčí tedy vyjadřuje lexikálními jednotkami, které se vyznačují nápadným rysem významovým, nebo formálním, anebo oběma (expr. rošťák, klapajzna ‚ústa‘, argot. káča ‚nedobytná pokladna‘ apod.). Formálním rysem v širším slova smyslu může být ovšem také syntaktické začlenění lexikální jednotky do jisté jednotky vyšší, jak již bylo uvedeno na příkladu zájmena nějaký, jehož expresívní povaha se projevuje dosaditelností do větné pozice adjektiva v doplňku (1.6). V rovině syntaktického jazykového ztvárnění mají také specifický klasifikační rys lexikální jednotky zv. interjekce. Významově nejblíže k právě uvedeným lexikálním jednotkám s denotací i expresívní konotací (2.22) stojí (a) citoslovce onomatopoická, jako haf!, frrnk!, bác!, protože svým způsobem označují dějovou skutečnost i vyjadřují snahu mluvčího zapůsobit na posluchače zvukomalebnou lexikální formou; (b) podobně blízká expresívům jsou rovněž interjekce apelová, volní, jako haló!, na!, vpřed!, hej‑rup!, jimiž mluvčí vybízí posluchače k plnění své vůle uskutečněním činnosti, která je danou formou také signalizována (patří sem ovšem i pobádání zvířat citoslovci čehý!, hot!, prr! apod.). Pouhý postoj mluvčího ke skutečnosti, která není lexikální jednotkou nijak naznačena, vyjadřují pak (c) interjekce expresívní, náladové, jako ach!, běda!, fuj!, brr!; jsou to projevy citových hnutí mluvčího, jimiž reaguje na danou (ale citoslovcem neoznačenou) skutečnost nebo situaci. Společným systémovým rysem těchto lexikálních jednotek je ta jejich zvláštnost syntaktická, že netvoří větné členy začlenitelné do syntagmat, nýbrž samy mají platnost věty, samy tvoří „výpovědi“ sui generis.[35] Viz Vědecká mluvnice 1974, s. 76; rozlišuje se zde „jazyk interjekční“ od „jazyka neinterjekčního“. Společně s částicemi se interjekce řadí k tzv. větněekvivalentním slovům (Coseriu 1970, s. 2). Podobně jako expresíva (2.222, 2.223), také tato citoslovce mohou ve své hláskové formě obsahovat méně obvyklé fonémy nebo skupiny fonémů (ó, marš, brr, prr apod.) a mohou mít i obvyklou podobu domácích slov intelektuálních (2.221); ta je ovšem vlastní interjekcím odvozeným ze slov základních slovních druhů (běda, hrome, račte, jářku, vpřed). Existují tedy závažné souvislosti mezi interjekční a neinterjekční složkou slovní zásoby, takže nemůžeme vylučovat interjekce jako „větněekvivalentní“ slova z analýzy lexikálního systému (jak činí např. E. COSERIU 1970, s. 2). A opět – jako u vlastních jmen (2.12) a jednotek terminologických (2.13) – jde tu vedle souvislostí synchronních především o souvislosti diachron[31]číslo strany rukopisuní.