po[26]číslo strany rukopisucity, volní postoje, nálady apod. Ovšem právě tak jako předmětný poukaz (denotace) může sám tvořit vlastní náplň lexikálního významu (např. u značkových pojmenování nemajících synonym – netopýr) i nemusí být součástí lexikálního významu vůbec (např. u prvotních citoslovcí expresívních – ach), také vyjádření postoje mluvčího není vždy jen průvodním, konotativním rysem denotace (jako u expresívních pojmenování), ale může být u některých lexikálních jednotek záležitostí celé jejich významové náplně, zatímco u jiných k lexikálnímu významu vůbec nepatří. Proto při analýze lexikálního významu na jeho dílčí složky rozlišujeme především tyto čtyři druhy vztahu mezi znakovou jednotkou lexikální a mluvčím: mluvčí volí danou lexikální jednotku, aby jí pojmenoval určitou skutečnost bez vyjádření svého postoje k ní (2.21), mluvčí danou lexikální jednotkou označuje určitou skutečnost i vyjadřuje svůj postoj k ní (2.22), mluvčí lexikální jednotkou vyjadřuje pouze svůj postoj k dané mimojazykové skutečnosti (2.23) mluvčí lexikální jednotkou vyjadřuje svůj postoj ke skutečnosti jazykové (srov. pozn. 23) – k obsahu sdělení (2.24).

(2.21) Lexikální jednotky pojmenovávající určitou skutečnost bez projevení osobního vztahu mluvčího k ní jsou hlavním prostředkem fixování poznávacích odrazů skutečnosti (2.3) – pojmů (strom, účelný, vyrábět, pět, odborně, protože), zobecnělých představ (já, toto, nyní, zde) i zobecnělých počitků (zelený, sladce, bolet).[29]Srov. B. Valehrach 1962, s. 150n. Právě tyto jednotky umožňují lidské řeči plnit její základní funkci – vyjadřovat myšlenkové obsahy. Tvoří také většinovou, intelektuální část slovní zásoby, lze říci – její intelektuální subsystém; jako nadstavbu tohoto intelektuálního subsystému můžeme pak chápat lexikální subsystémy terminologické (2.13). – Ovšem i lexikální jednotky neprojevující osobní vztah mluvčího k označované skutečnosti nebo k obsahu sdělení mohou se vyvíjet v tom směru, že začnou takový vztah vyjadřovat. Jak již bylo naznačeno (1.423a), z intelektuálního lexikálního subsystému přecházejí některé jednotky označující jisté jevy skutečnosti do subsystémů expresívních, kde vyjadřují také citově hodnotící postoj mluvčího k označované skutečnosti; takový vývoj např. prodělala – v souvislosti se zánikem útrpného práva – slova kvalifikující původně odsouzence podle vytrpěných trestů, jako pálený, vypráskaný, dial. vybíjaný, šibal („vyšibalý z města neb u šibenice, kde zločince šibávají“ JungmSlov 4, 454) aj.; dnes jsou to expresíva většinou pojmenovávající vlastnosti typické pro podvodníky, šejdíře apod. (zvl. jejich prohnanost, vvchytralost). Podobně zase slova zřejmě a patrně označující jistou skutečnost, zřetelnost vnímání něčeho (bylo zřejmě sly[27]číslo strany rukopisušet