pojmeno[24]číslo strany rukopisuvání obec pro husitské vojensko‑mocenské seskupení, dotváření významu ‚prospěch všech obyvatel země‘ ve slovním spojení obecné dobré nebo rozšiřování významu slova pán na význam zahrnující i příslušníky neurozených vrstev, zvl. měšťanstva.[27]Podrobněji viz J. Pečírková, Sémantická analýza staročeského slova obec, LF 97 (1974), s. 97; Z historie slov a věcí (obecné dobré, pán), Svobodné slovo, 7/5/1975 a 10/9/1975. O klíčovém slově pán viz podrobněji níže, 4.422. O slovníku, který takovéto fakty slovní zásoby postihuje, lze právem říci, že z něho můžeme vyčíst celou národní kulturu (srov. l. c. v pozn. 25).

(2.12) Společenský vývoj se však neobráží pouze na vývoji lexikálních jednotek apelativních. Projevuje se také změnami v oblasti jmen vlastních, a to především jejich vznikem (společenské podmínění vzniku vlastních jmen a jejich apelativní původ zkoumá onomastika),[28]Srov. např. V. Šmilauer, Osídlení Čech ve světle místních jmen, Praha 1960. jejich apelativizací (Caesar → césar, Tábor → tábor, srov. V. BLANÁR 1973, s. 9–10) nebo tím, že vlastní jména „se stávají kulturní skutečností (dějiny a politický vývoj se podílejí např. na tvoření významové náplně názvů měst)“, jak zdůrazňuje K. HORÁLEK 1967, s. 81. Vlastní jména tedy mají svou specifickou významovou náplň, která se neomezuje na pouhé označování jedinečných předmětů (lidí a věcí): vedle této denotace sem patří celá řada sémantických rysů konotačních, především klasifikační rysy, jež zařazují označovanou jednotlivinu do jisté třídy zeměpisných předmětů nebo do určité třídy osob či institucí a do jistého specifického okruhu kulturního i politického (tím dodávají vlastnímu jménu příslušnou domovskou příchuť a v cizím textu evokují představu jeho specifického domovského prostředí). I takovéto konotační sémantické rysy vlastního jména mají svou kvalitu, svůj počet a mají svou hierarchii; tvoří tedy strukturu, která se může změnit, změní‑li se některý z oněch tří faktorů (1.3). Tak např. čes. místní jméno Kutná Hora při nezměněném označování téhož českého města ztratilo svůj někdejší klasifikační rys příslušnosti k městům horním (hornickým) a zcela na periférii odsunulo svůj klasifikační rys příslušnosti k městům královským. Jiný příklad: na pozadí starých slovanských osobních jmen měla biblická jména (Josef, Anna apod.) v rané době historické nepochybně ještě domovskou příchuť kulturně vzdáleného prostředí, ale s rozvojem křesťanství u nás tohoto sémantického klasifikačního rysu pozbyla.

I vlastní jména jsou tedy zapojena do lexikálního systému jazyka různými paradigmatickými vztahy, a to nejen slovnědruhovými (Kutná Hora, Hora, hora…, Josef, Anna, muž, žena…), slovotvornými (kutnohorský, vysokohorský…, josefský, anenský, muž[25]číslo strany rukopisuský…)