země‘ : ‚úrodná země‘, ale nikoli již opozici ‚červená země‘ : ‚pustá země, poušť‘, protože tato opozice nemá v Čechách mimojazykové podmínění. Takovéto mimojazykové vyhodnocování použitelnosti jinojazyčných sémaziologických paralel je pak zvlášť důležité v etymologické analýze: např. při nesnadném osvětlování původu slovan. slova blago považujeme za vhodnější opírat se nikoli o hebrejskou opozici b‑r‑q ‚blesk‘ : b‑r‑k ‚požehnání‘ (jak se v etymologických slovnících někdy uvádí), nýbrž o dobře doloženou slovan. významovou opozici ob(v)lažiti ‚svlažit, osvěžit‘ : oblažiti ‚uvést do příjemného stavu, do blaha‘ (srov. stč. oblaženie ‚zavlažení‘ : oblaženie ‚potěšení‘, strus.‑csl. oblažitisja ‚zavlažit se‘ : oblažitisja ‚dosáhnout blaženosti‘ apod.), odkud lze vyvodit deprefixací blažiti → blago ‚příjemný stav, blaho‘. Formálně‑významová opozice ob(v)lažiti : blago je i zakotvena v slovan. systému antonym, srov. gorěti ‚hořet, pálit‘ : gorě ‚nepříjemný stav, hoře‘. Dotvoření obojí opozice (s uvedeným sémantickým posunem ‚zavlažení‘ → ‚blaho‘, ‚pálení‘ → ‚hoře‘) mělo jistě vhodné mimojazykové podmínky zvl. na vyprahlejším území slovanského jihu, kde byla vzácností vláha, žírný dobytek apod.; vždyť právě v jižních oblastech Jugoslávie se také zachovaly relikty předkřesťanského užití lexikálních jednotek oblažiti, blažiti (srov. staré lidové výrazy oblaž ‚tuk, maso‘, ne oblaža mi se ‚nechutná mi‘ – původně asi o suchém, neomaštěném jídle, blažiti rane ‚zmírňovati bolest ran‘ mastí apod.), k nimž nepochybně patří i srbocharv. blažiti ‚jíst maso‘, blago ‚dobytek‘ a ‚majetek vůbec‘ (viz příslušná hesla v Rječniku hrvat. ili srp. jezika). Vývojovou souvislost blažiti → obvlažiti potvrzuje zejména responze sch. blažiti rane (Osvet 2,174) – stč. obvlažiti bolest (LékVodň 274a).

(4.4) Těsnost a frekvence asociačních vztahů (4.3), hierarchie společných rysů usouvztažňujících navzájem pojmy, i jiné faktory psychického zpracování odrazu skutečnosti (2.2), jež podmiňují významové posuny, volbu onomaziologických příznaků při pojmenování apod., to vše je ovšem dáno společenskými podmínkami života uživatelů daného jazyka, mimojazykovou skutečností, ve které žijí. Bylo již řečeno, že např. posun od pojmenování domácího zvířete k hanlivému pojmenování člověka nemohl být rozvinut v době, kdy se krádež dobytčete ještě trestala smrtí člověka (4.123). Podobně zase v dnešní době, kdy se již málo realizuje patriarchální společné obědvání za jedním stolem, není v pojmu ‚oběd‘ do té míry zdůrazněn prvek kolektivní účasti jako dříve, kdy byl ještě tento prvek natolik závažný, že se odrazil v jazykovém ztvárnění onoho pojmu (v slovotvorné stavbě pojmenování a jeho valenci, viz 4.15); prostřednictvím tohoto prvku kolektivnosti byl k pojmu ‚oběd za společným stolem‘ také asociován pojem ‚společník u stolu‘, dnes již v jazyce