sémantických okruhů expresív různých období (viz pozn. 40) a sledování vývojových kontaktů mezi oblastí lexikálních jednotek intelektuálních a oblastí lexikálních jednotek expresívních (např. vzrůstající odpor společnosti k světskému způsobu života duchovních osob se v době husitské lexikálně projevuje tím, že k staršímu intelektuálnímu pojmenování simonity svatokupec přibývají nové názvy expresívní – šimonita, šimoněnec, šimáček, jezita, jezenec aj.; podobně vedle staršího intelektuálního slova očistec objevují se v slovníku husitských radikálů pejorativní synonyma ošistec a purgáč).

(4.426) S vývojem společnosti se pak mění nejen její vztah k jistým skutečnostem a pojmům, ale také k jistým pojmenováním. Nejběžnějším případem je ovšem měnící se vztah k slovům cizího původu. V historii stč. společnosti byla období, kdy se v souvislosti s usidlováním zahraničních kolonistů v Čechách spontánně přejímala jejich cizí slova (viz např. německé názvy různých řemesel v staré češtině – barvieř, flašnář, maléř, platnéř aj.), ale s vzrůstem mocenského vlivu českých měšťanských vrstev vznikla i tendence vymycovat ty názvy cizího původu, pro něž měla čeština synonymní výrazy vlastní (připomeňme puristické úsilí mistra J. Husa: „též nynie hodni by byli mrskánie Pražené i jiné Čechové, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy řiekajíc… hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trérožku,… marštale za konnici, mazhaus za svrchní sien, trepky za chódy, mantlík za pláštěk, hauzknecht za domovní pacholek, forman za vozataj“ HusVýklB 58a). Je pochopitelné, že odmítaná slova s neobvyklým, cizím hláskovým skladem pak přecházejí na periférii lexikálního systému a žijí zde nadále jako pejorativní expresíva (2.223); srov. příznačný vývoj staré vrstvy řemeslnických názvů přejatých z němčiny, jakým ještě Blahoslav dával domovské právo v české mluvě „verštatní“ („vocabula technica“), např. starý neexpresívní název tužky plavajs a jeho dnešní expresívní užití. Příklad opačného vývoje nám poskytují jména husita, viklefista, táborita apod., jež byla zprvu užívána v latinských protireformačních textech jako lat. názvy kacířů, a proto přešla do češtiny s citovým zabarvením hanlivým (stoupenci Husa a Viklefa se sami tak nenazývali, ve svém názvu zdůrazňovali následování Písma – zachovatelé božieho zákona, obránci zákona božieho, obcě k zákonu božiemu příchylné, boží bojovníci a zákona jeho); dnešní neexpresívní užití oněch slov je tedy až sekundární. – Společenské podmínění takových postojů mluvčích k cizím slovům odhalují některé speciální obory lingvistického studia: je to zejména studium mezijazykových kontaktů, které sleduje pojmenovávací možnosti jednotlivých jazyků (které reálie mohl daný jazyk pojmenovat svými slovy a pro co musil převzít slova cizí); dále jazykový zeměpis, onomastika, studium etnogeneze jazykových společenství a jejich diferenciace, to vše beroucí