adjektiv a participií v pozicích, jež byly dříve závazné pro morfologická substantiva. V slovní zásobě se to projevuje mj. zánikem řady stč. substantiv činitelských s platností dnešních participií, jako tlukač (= tlukoucí), obětovník (= obětující), líbač (= políbivší), netbač (= nedbající), pravdy mluvce (= mluvící pravdu) apod.“

(4.123) Zatímco formálně‑významové lexikální opozice jsou omezeny na kategoriální výrazové prostředky morfologie (2.41), lexikální opozice ryze významové takové omezení nemají; jazyk je v jejich tvoření omezen pouze možnostmi asociací v kolektivním jazykovém vědomí jeho uživatelů. Pochopitelně i zde k centrálnějším opozicích patří ty, které mají protějšek formálně‑významový jako liška ‚psovitá šelma našich lesů‘ : liška ‚liščí kožišina‘ (srov. liška : liščina), protože tím mají ve svém subsystému pevnější zakotvení než významové opozice bez takového vztahu, jako např. kohout ‚samec slepice‘ : kohout ‚nahoru vyčesaný pramen vlasů (dětská úprava účesu)‘. Míra tohoto zakotvení sémantické lexikální opozice v lexikálním systému se ovšem projevuje počtem opakovatelných případů a lze ji také – aspoň ilustrativně – ověřovat experimentálně, tzv. asociačními testy (4.2). Při studiu diachronním je lexikologie ovšem omezena pouze na studium významových opozicí v rámci doložených polysémních struktur lexikálních jednotek, tj. na studium opakovatelných významových posunů u různých slov. Toto diachronní studium ukazuje, že významové opozice vzniklé takovými opakovatelnými posuny mohou být v různých fázích lexikálního vývoje různé. Např. jistě obecným pro různá období je posun od neutrálního pojmenování neplnohodnotného jevu k hanlivému pojmenování člověka (2.221), ale významové opozice typu beran ‚ovčí samec‘ : beran ‚tvrdohlavý člověk‘ (pojmenování domácího zvířete → hanlivé pojmenování člověka) jsou rozhodně četnější v době dnešní než ve středověku, kdy krádež dobytčete byla trestána smrtí člověka a kdy se člověk nezřídka přirovnával k dobytčeti pochvalně, srov. volek pracovitý, jenž zemi oře, jest kněz dobrý HusPost 33a (podrobněji viz I. NĚMEC 1971, s. 66). Takové diference v sémantických opozicích jsou ovšem dány odchylnými životními podmínkami společnosti v různých dobách a historická lexikologie (etymologie), která příslušné významové posuny v rámci subsystémů polysémní struktury a slovní čeledi cílevědomě studuje, shromažďuje cenný materiál i pro studium vývoje společnosti a jejího myšlení. Proto k důležitým metodám soudobé historické lexikologie (a zvl. etymologie) patří tzv. modelování sémantických procesů na základě srovnávacím.