(4.112) Podobně jako na sebe působí distinktivní rysy fonémů v jejich vzájemném spojení v proudu řeči, tak se také ovlivňují sémantické komponenty lexikálních lednotek navzájem spojených v promluvě (v textu). V tom směru můžeme např. srovnávat na jedné straně ztrátu distinktivního rysu znělosti fonému /z/ před neznělým fonémem /č/ ve zpřežce zčásti a na druhé straně ztrátu sémantického komponentu nereálnosti u lexikální jednotky kouzlo ‚čarovný prostředek‘ před lexikální jednotkou víla v syntagmatu kouzlo víly, tj. v kontextu pohádkovém, kde se věci nereálné chápou jako existující. Ale můžeme jít i dále, neomezovat se na takovouto „poziční variantu“ a srovnávat dovršení hláskové změny z > s (stč. nezčíslný > nč. nesčíslný, srov. k stč. podobě stsl. neištislЬnъ) s dovršením obdobné změny lexikální, se záměnou sémantického komponentu ‚místo‘ komponentem ‚život‘ u slovesa sejíti vlivem původního spojení sejíti se světa. Podobná srovnání podněcují lexikologii k tomu, aby v lexikálním vývoji hledala osvětlení i složitějších jevů analogiemi z průhlednějšího vývoje fonologického. Jako příklad takových možností lze uvést na jedné straně zvýraznění vokalického komponentu periferního slabičného fonému m ve spojení s jiným konsonantem (sedm) vsunutím vkladné samohlásky u (→ sedum) a na druhé straně zvýraznění expresívního sémantického příznaku periferního lexému mazaný ‚vychytralý‘ dodáním lexému „vkladného“ všemi mastmi (tj. všemi mastmi mazaný). V obou případech jde v podstatě o posun k centru systému (1.4): slabičné m má zcela okrajové postavení v přechodovém pásmu mezi vokalickou a konsonantní oblastí čes. fonologického systému (viz J. VACHEK 1968, s. 50) a mění se zde ve vokál u a neslabičný konsonant m, tj. ve dvojici hlásek centrálních; expresívní lexém mazaný ‚vychytralý‘ má zase periferní postavení dané jeho nemotivovaností (srov. vypráskaný, 2.21) a mění se ve slovním spojení všemi mastmi mazaný ve výraz motivovaný, tedy méně okrajový.
(4.12) Protože považujeme za základní jednotky slovní zásoby znakové lexémy, tj. lexikální jednotky nejnižší úrovně (2), nikoli neznakové sémy, tj. jejich sémantické rysy, má pro naši aplikaci fonologických principů větší explikativní sílu výklad v termínech fonémů, a nikoli v termínech distinktivních rysů. Přikláníme se ke stanovisku poválečné pražské školy, že „vývoj fonologického systému lze pochopit výstižněji a názorněji v termínech fonémů než jeho simultánních složek, distinktivních rysů“ (J. VACHEK 1968, s. 24), a jevy lexikálního vývoje osvětlujeme především na základě systémových vztahů, které fonologie odhalila mezi fonémy. V této kapitole (4.12) budeme vycházet z mezifonémového vztahu vytvářeného distinktivními rysy, tj. z korelace dvou fonémů. Podle učení pražské školy je korelace vztah privativní, proporční a bilaterální zároveň (tamtéž, s. 81). Např. vztah mezi fonémy /t/ a /ť/ má
