rozvoj takové lexikálně‑gramatické opozice, jako je opozice slovesa dokonavého a nedokonavého, hrál velmi závažnou úlohu ve vývoji systému lexikálního: rozložil staré opozice určenosti/neurčenosti (tj. u slovesa protiklad konkrétně jedinečného děje směřujícího k dovršení a děje nejedinečného či bez tohoto momentu dovršení – opakovaného, pojatého jako stav, charakterizačního apod.), srov. v češtině úpadek dvojic ingresívně/stavových typů ‑tknúti : tčieti, svetnúti : svtieti (1.421) a vzbydliti : bydliti (příslušný předponový člen zaniká); vedl k přebudování formy řady sloves podle vidového protějšku (např. stč. potkati : potýkati → nč. potkat : potkávat), k deprefixaci (stč. přilnúti : přilípati → nč. přilnout : lnout), k úpadku prefigovaných sloves stavových (typu náseděti), ke vzniku nových korelací (např. uvedeného typu vyhodit : vyházet) aj. (I. NĚMEC 1968, s. 51–58).

Podobně jako ve fonologickém systému nová dominantní opozice fonémů zatlačuje starou, také vidová opozice lexikálních jednotek (přehodnocená později v gramatickou) zatlačila starou opozici určenosti/neurčenosti, která měla kdysi dominantní postavení v systému slovesa (a) i v systému jména (b). – (a) Zatlačení této kategorie v systému slovesa se projevilo mj. využitím inchoativně‑ingresívního formantu její opozice ingresívnosti/stavovosti (*svЬt-ne- : *svЬt‑ě-) jako znaku perfektivnosti (stč. 3. sg. préz. pade → pad‑ne) a bylo dovršeno vybudování gramatické opozice perfektivnosti/imperfektivnosti; souvisel s tím i rozvoj sloves reflexívních: protože původní n‑ový formant intranzitivních inchoativ se stal formantem perfektiv intranzitivních i tranzitivních (chytí → chytne), závažný systémový protiklad intranzitivnosti/tranzitivnosti musel být rozvíjen intranzitivním formantem novým, a k tomu se hodil rodový protějšek vidové předpony – partikule sě (srov. stč. symetrickou opozici probednúti : probuditi a pozdější více úspornou asymetrickou opozici probuditi se : probuditi na jejím místě). (b) Stejně tak zase zatlačení oné kategorie určenosti/neurčenosti v předhistorickém systému jména se projevilo mj. využitím formantu kolektivnosti její opozice singulativnosti/kolektivnosti (srov. stč. bratr sg. m. : bratř‑ie sg. f.) jako znaku plurálovosti (bratr sg. m. : bratř‑ie pl. m.) a bylo dovršeno dobudováním gramatické opozice singuláru/plurálu. Úpadek onoho starého protikladu měl ovšem i jiné projevy: „Protiklad určenosti/neurčenosti původně vyjadřovala též opozice adjektiv složených a jmenných; s rozbitím této opozice v atributu pronikají adjektiva složená do predikátu, sbližují se tím se substantivy, a rozvíjí se tak substantivizace adjektiv