adjek[64]číslo strany rukopisutiv a participií v pozicích, jež byly dříve závazné pro morfologická substantiva. V slovní zásobě se to projevuje mj. zánikem řady stč. substantiv činitelských s platností dnešních participií, jako tlukač (= tlukoucí), obětovník (= obětující), líbač (= políbivší), netbač (= nedbající), pravdy mluvce (= mluvící pravdu) apod.“ [69]J. Marvan, E. Michálek, I. Němec, Základní procesy v lexikálním vývoji českého jazyka. In: Čs. přednášky pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, Praha 1963, s. 107.

(4.123) Zatímco formálně‑významové lexikální opozice jsou omezeny na kategoriální výrazové prostředky morfologie (2.41), lexikální opozice ryze významové takové omezení nemají; jazyk je v jejich tvoření omezen pouze možnostmi asociací v kolektivním jazykovém vědomí jeho uživatelů. Pochopitelně i zde k centrálnějším opozicích patří ty, které mají protějšek formálně‑významový jako liška ‚psovitá šelma našich lesů‘ : liška ‚liščí kožišina‘ (srov. liška : liščina), protože tím mají ve svém subsystému pevnější zakotvení než významové opozice bez takového vztahu, jako např. kohout ‚samec slepice‘ : kohout ‚nahoru vyčesaný pramen vlasů (dětská úprava účesu)‘. Míra tohoto zakotvení sémantické lexikální opozice v lexikálním systému se ovšem projevuje počtem opakovatelných případů a lze ji také – aspoň ilustrativně – ověřovat experimentálně, tzv. asociačními testy (4.2). Při studiu diachronním je lexikologie ovšem omezena pouze na studium významových opozicí v rámci doložených polysémních struktur lexikálních jednotek, tj. na studium opakovatelných významových posunů u různých slov. Toto diachronní studium ukazuje, že významové opozice vzniklé takovými opakovatelnými posuny mohou být v různých fázích lexikálního vývoje různé. Např. jistě obecným pro různá období je posun od neutrálního pojmenování neplnohodnotného jevu k hanlivému pojmenování člověka (2.221), ale významové opozice typu beran ‚ovčí samec‘ : beran ‚tvrdohlavý člověk‘ (pojmenování domácího zvířete → hanlivé pojmenování člověka) jsou rozhodně četnější v době dnešní než ve středověku, kdy krádež dobytčete byla trestána smrtí člověka a kdy se člověk nezřídka přirovnával k dobytčeti pochvalně, srov. volek pracovitý, jenž zemi oře, jest kněz dobrý HusPost 33a (podrobněji viz I. NĚMEC 1971, s. 66). Takové diference v sémantických opozicích jsou ovšem dány odchylnými životními podmínkami společnosti v různých dobách a historická lexikologie (etymologie), která příslušné významové posuny v rámci subsystémů polysémní struktury a slovní čeledi cílevědomě studuje, shromažďuje cenný materiál i pro studium vývoje společnosti a jejího myšlení. Proto k důležitým metodám soudobé historické lexikologie (a zvl. etymologie) patří tzv. modelování sémantických procesů na základě srovnávacím.[70]Srov. např. H. Schuster–Šewc, Modellierung semantischer Processe und Etymologie. In: Slawische Wortstudien, Bautzen 1975, s. 13–14: „Die Analyse des entsprechenden slawischen und weiteren indoeurop. Wortschatzes zeigt, dass bei gleicher Wurzelgestalt neben den erwähnten Bedeutungen ,Gewächs‘ gewöhnlich noch folgende weiteren Bedeutungen auftreten: 1. ,schlagen, pochen, stossen, stechen, treten, meisseln, spalten, reissen usw.‘, 2. ,Holzstück, Span, Keil‘, verschiedene hölzerne Gegenstände wie ,Stock‘, ,Pranger‘ usw., 3. ,Stamm, Baum, spez. Baumnamen‘, 4. ,steif, starr dastehen, erstarren, emporragen, hervorstehen usw.‘ mit Spezialisierungen wie ,erstaunt sein‘,,verdutzt dastehen‘, ,sterben‘, ,erstarrte Flüssigkeiten (Teer, Fett), trübe, stumpf, heiser sein‘ usw., 5. ,stark sein‘ mit Spezialisierungen wie ,derb, heil, gesund, treu usw.‘. Oft finden sich in gleicher Nachbarschaft auch Belege wie ,Bodenvertiefung u. hohler Gegenstand‘.“