apod. Ale takové jevy již vlastně nepatří pod pojem mnohoznačnosti.
(20.2) Desufixace. Zatímco deprefixace, jak jsme si právě ukázali, je doménou slovesa, dotváření kmenotvorné korelace odsunutím přípony, tj. desufixaci, můžeme považovat za specifický zpětný postup vlastní substantivům. I zde ovšem platí, co bylo řečeno o zpětných postupech vůbec (18.3), že totiž z hlediska synchronního jde o postup nepravidelný, okrajový: to se projevuje tím, že desufixace – podobně jako deprefixace – se uplatňuje v nové češtině nejčastěji jako literární novotvoření. Tak např. v literárním jazyce najdeme novotvary dotvářející korelaci typu rak : ráček, jako je vlok odvozený z „deminutiva“ vloček (např. pytel se roztrhl s pýřím, za vločkou hrne se vlok Borecký / PS) nebo papouš odvozený z „deminutiva“ papoušek (např. umístila je v kleci, původně pro pestrého papouše ustanovené T. Nováková / PS). Ovšem jdeme-li do minulosti, do historie češtiny dosvědčené jejími písemnými památkami a do předhistorie rekonstruované komparatistikou, nejeví se nám již desufixace jako vývojový postup zcela okrajový. Na jedné straně etymologie prokazuje, že celá řada mužských jmen obecných vznikla odsunutím přípony tvořící příslušné jméno ženské: kmotr tak bylo přitvořeno k femininu kmotra, pán k paní, pastorek k pastorka; tlak kmenoslovného systému zde působil ve směru dotvoření korelace mužského a ženského rodu odsunutím distinktivní přípony feminina, ovšem v podmínkách umožněných mimojazykovou skutečností (starší kmeny ženské s příponou -ter i název paní byly asi spjaty se starším, matriarchálním stadiem vývoje společnosti). Na druhé straně historický materiál písemných památek českého jazyka spolehlivě ukazuje, že obdobným způsobem (desufixací) byly dotvářeny korelace substantiva základního a zdrobnělého – odsunutím přípony vlastní deminutivům. Substantivum s takovou příponou (váček), z něhož se odvozuje korelační protějšek (vak) podle běžných korelací se skutečným deminutivem typu rak : ráček (19.1), nazvěme deminutivem formálním: na základě stč. lexikálního materiálu pak můžeme tento vývojový postup zpětný doložit desufixací aspoň dvou typů formálních deminutiv – typu mužského (20.21) a ženského (20.22). To ovšem neznamená, že by desufixace nebyla doložena u neuter; srov. např. odborný název součástky hydrantů šoupě odvozený ze slova šoupátko nebo nářeční klípě ‚klepeto, něco klepetu podobného‘ odvozené ze substantiva klepeto.
(20.21) Desufixace formálních deminutiv rodu mužského má spolehlivé doklady ve vývoji typu váček → vak. Charakteristické pro tento vývoj je, že slovo zakončené na -ek zde není deminutivem od původu (váček < střhn. wātsac ‚pytel na oděv‘ Machek, Etymol. slovník 554) a že příslušný korelační protějšek bez této přípony není ještě v staré češtině vůbec doložen (proti nč. korelaci vak : váček stará čeština má pouze izolované váček, srov. vzav chléb z váčku i jedl TkadlA 27a, měšcóv a váčkóv barvili ArchČ 14,492, r. 1493 aj.). Příslušný korelační protějšek typu vak se zde ovšem přitváří v takovém významu, který je dán kmenoslovným systémem: musí být v témž vztahu k významu typu váček, jako jsou významy jiných jednoslabičných
