významech posunutých ‚vyváznouti z těžko prostupného terénu‘ (z lesa, z houštiny apod.) a zvláště ‚dostati se z obtížné, nepříznivé situace‘ (např. vybředneš z lidských malicherností Musil / PS; netěšte se, že jedním krokem z nouze vybředete Holeček / PS). Obdobné přežívání starého lexému ve významu posunutém, když byl ve svém významu základním nahrazen novým slovem v důsledku předhistorických změn hláskoslovných, nacházíme ovšem také u deverbativních jmen. V předcházejícím odstavci (14.11) jsme uvedli, že zaniklo adj. sutý, které bylo hláskoslovně vzdáleno od základního slovesa spu, později sypu (totiž změnou *sup-t- > sut-), a proto bylo nahrazeno novým adjektivem s kořenem syp-. Předponové podoby tohoto adjektiva však všechny nezanikly. Tak např. adjektivum osutý mělo v staré češtině v podstatě tři významy – ‚vrchovatě nasypaný, vrchovatý‘ (např. pán buoh dá … mieru střesenú, natlačenú, vrchovatú, osutú ŠtítMuz 100a), dále ‚obsypaný, obalený něčím‘ (např. stoh pšenice vosutý kvietím BiblPraž Ct 7,2 vallatus liliis) a ‚osypaný, pokrytý boláky, osutinou‘ (např. když by ji měl v ústa políbiti vosutá, mrzká RokPostB 495b), ale jen v tomto speciálním významu posledním (a pozdním) zůstalo známější i v nové češtině (srov. horečkou osuté rty John). Užití adjektiva osutý se tedy časem podstatně zúžilo, a to ovšem ve prospěch nových adjektiv osypaný, obsypaný. Podobným příkladem z oblasti substantiv je slovo příštie: zatímco řada substantiv tohoto kmenoslovného typu (próštie, veštie, výštie, viz 14.11) zanikla, slovo příštie se dochovalo dodnes v posunutém významu ‚budoucnost‘ (zvláště v ustáleném spojení lepší příští, např. mysliti na své lepší příští); ovšem ve svém základním významu bylo toto substantivum (hláskoslovnými změnami vzdálené od základního slovesa) nahrazeno etymologicky průhledným jménem příchod, srov. již staročeské varianty: starší které znamenie bude tvého příščie i dokonánie světa? BiblDrážď Mt 24,3 (adventus tui) a mladší znamenie příchoda tvého BiblPraž tamtéž. — Z uvedených příkladů již vysvítá, že slovo se zastřenou slovotvornou strukturou (v důsledku hláskových změn) ztrácí svůj základní význam motivovaný korelačním protějškem (od něhož se oněmi hláskoslovnými změnami oddálilo) a v tomto strukturním významu je zastupováno slovem s průhlednou slovotvornou strukturou, s nezastřeným kmenoslovným vztahem ke korelačnímu protějšku (k slovotvornému základu); může přitom žít dál jako slovo nemotivované (značkové), bez slovotvorné struktury, a tedy bez onoho významu strukturního, ale s posunutým významem zvláštním, nestrukturním. Jak ukazuje frekvence (FS), taková slova bez slovotvorné struktury (jako oslnouti, zasouti) mají v systému jazyka okrajovější postavení než příslušná slova s průhlednou slovotvornou strukturou (oslepnouti, zasypati).
K vývojovému postupu, který záleží ve významových změnách slova vytlačovaného z korelace hláskoslovným oddálením od příslušného protějšku, patří zde ovšem také případy, kde nejde přímo o zastření slovotvorné struktury. Tak např. máme-li na místě stč. substantiv verbálních typu vytrženie po dvou výrazech, tj. typ vytrhnutí s významem základním, pohybovým (např. vytrhnutí vlasu, zubu apod.), i typ vytržení s významem posunutým, přeneseným (např. s tváře zmizel mu výraz zbožného vytržení Jirásek / PS ‚extáze‘), můžeme tento vývoj vysvětlit v důsledku palatalizace kořenné veláry (h > ž) takto: po zániku aoristů v celém paradigmatu tvarů – až na participium pasívní – měla slovesa tohoto typu kořen zakončen velárou (vytrhnúti, -hnu, -hneš, -hl…), kdežto příslušné substantivum slovesné v důsledku
