míry vidět v diferenciaci stč. substantiva stblo, stbla na pozdější stéblo v témž významu a zblo ve významu posunutém: stč. stblo (např. sedm klasóv plných … na jednom stble ComestC 46b culmo, driák má stblo dúpnaté LékVodň 246a) asimilací měněné v zdblo (např. calamus zdblo SlovFljš 25b) a dále zjednodušované ve zblo (viz ještě nč. jaktěživa jsem žádnému křížem zblo nepřeložila Jos. Ehrenberger 1815–1882 / PS) vzdalovalo se formálně od svého tvaru gen. pl. stébl a tento rozpor v paradigmatu (7.1) byl řešen generalizací kořene stébl- ve všech tvarech (> stéblo, stébla); staré stblo v asimilované podobě zblo však nezaniklo, nýbrž specializovalo se na symbolizování nicotnosti, srov. on sám nás peskuje pro každé zblo Sládek / PS a zvláště lexikalizovaný genitiv (ani) zbla ‚ani trochu, pranic‘ (např. není na tom zbla pravdy, nerozumí tomu ani zbla apod.). Že se pojmenování stébla stalo symbolem nicotnosti, na tom není nic překvapujícího: stačí připomenout naše přísloví tonoucí se i stébla chytá, abychom si uvědomili, že stéblo bylo vhodným symbolem něčeho, co není nikomu nic platné, co nemá žádnou hodnotu. Bylo tomu tak ovšem v době, kdy naši předkové žili v těsnějším kontaktu s přírodou jako zemědělci a z této oblasti brali symboly pro své vyjadřování. Směr významového posunu zde tedy již souvisí s činiteli mimojazykovými (srov. níže 31). V uvedeném příkladu ovšem nejde o vytlačení starého lexému z korelace mezislovní, kmenoslovné, nýbrž o vytlačení staré formy kořene jistých tvarů tohoto lexému z korelace mezitvarové, tvaroslovné (stbl- : stébl-), a o lexikalizaci zprvu asi jednoho z těchto tvarů (gen. zbla) ve významu posunutém, speciálním. Proto je na místě předložit ještě jiný, vhodnější příklad. Již výše (14.12) jsme si ukázali, že vlivem předhistorické palatalizace zúžila substantiva verbální typu vytrženie svůj význam tím, že základní význam pohybový předala pozdnímu typu vytrhnutí. Na podobné změně měla významný podíl také staročeská přehláska ’a > ě u typu dosěženie (-přěženie, -těženie): touto přehláskou se totiž po zániku aoristů výrazně vzdálilo staré substantivum slovesné typu dosěženie od svého základního slovesa (dosáhnúti, -sáhnu, -siehneš, sáhl…) i jeho imperfektiva (dosáhati) a tento rozpor (7.17) byl vyřešen dosazením n-ové přípony, tj. vytvořením novotvaru typu dosáhnutie (šlo tedy o korelační změnu typu dosáhnúti : dosěžěnie > dosáhnúti : dosáhnutie). Již v staré češtině tento novotvar počal konkurovat onomu starému jménu slovesnému, a to i ve vyjadřování významu posunutého, přeneseného (srov. v téže památce LyraMat k dosěžení blahoslavenstvie 45b ‚ad consecutionem‘ i k dosáhnutí spasenie 37a ‚ad consecutionem‘); později se však ono staré substantivum verbální v renovované podobě (s vyrovnáním kořenné samohlásky podle základního slovesa) omezuje pouze na takové významy posunuté (srov. nč. k dosažení cíle, dosažení dobrých výsledků, po dosažení plnoletosti apod.) a neposunutý význam pohybový vyjadřuje novotvar na -nutí (srov. dosáhnutí na drát).

(15.3) Lexikálními důsledky přehlásky ’a > ě můžeme také doložit další vývojový postup, který záleží v tom, že k lexému neizolovanému se formálně přiklání starý lexém izolovaný rozpadem své korelace v důsledku historické změny hláskoslovné. Jak upozornil Jos. Zubatý, takový osud totiž postihl patrně staré sloveso zžěsiti ‚uvésti (někoho) v úžas‘ (např. diábel … zžěsil jest lidi BiblOl Hab 3,6; teskností