v oblasti slovesa. Poněvadž nastoupení této dominantní opozice verbálního systému bylo spjato s rozkladem staré opozice započetí a trvání děje (ingresívnosti / durativnosti), považujeme i tento rozklad za jeden ze základních procesů ve vývoji gramatické stavby českého slovesa (10.1), ovšem vedle dobudovávání nového systému vidově-časového (10.2) a verbálně rodového (10.3). Všechny tyto základní procesy gramatického vývoje českého slovesa se projevují také jistými podstatnými změnami v slovní zásobě. Patří sem svou motivací následující lexikální vývojové postupy:
(10.1) Zanikají celé typy sloves, které se staly nadbytečnými, když v souvislosti s rozkladem kategorie ingresívnosti / durativnosti jejich význam počaly vyjadřovat gramatické prostředky nového systému vidově-časového. Jde především o ústup těchto typů:
(10.11) V korelaci děje a výsledného stavu typu -tknúti : tčieti upadají stavová slovesa označující stav, v němž se octl objekt (nebo subjekt) dokonáním děje: význam stč. stavového slovesa tčieti pozdější čeština vyjadřuje pasívem příslušného perfektiva býti zatknut, vetknut apod., srov. nalezla sta … kopie tčiece v zemi BiblOl 1. Rg 26,7 (kopie tčieše v zemi BiblKladr) a kopí jeho vetknuté bylo v zemi BiblKral tamtéž. Úpadek typu tčieti (= být vetknut) se ovšem projevuje především zánikem podobných sloves stavových (zaniklo např. stč. hřbieti ‚býti pohřben‘, ničěti ‚býti skloněn‘ k dějovému poniknúti ‚skloniti se‘), ale také ztrátou příslušného významu výsledně stavového (vězeti již nemá dřívější význam ‚býti uvězněn‘, srov. svatý Petr … v temný žalář vsazen tak strastně vězel PasKal L2A); konečně i stylistické omezení na vyjadřování knižní, jako je tomu v případě stč. pnieti = nč. pníti, svědčí o úpadku tohoto starého lexikálního typu, nahraditelného gramatickými prostředky nového systému vidově-časového (pasívem perfektiva býti napjat). — Ovšem úpadku takovýchto sloves stavových napomáhaly důsledky hláskoslovných změn, které se projevily formálním (etymologickým) oddálením slovesa stavového od příslušného protějšku dějového (srov. pnieti : napieti, hřbieti : pohřésti), viz níže 14.2.
(10.12) Starou korelací ingresívního děje a výsledného stavu byla také dvojice jieti : jmieti (‚vzíti‘ : ‚míti‘), na jejímž základě vznikly opisné konstrukce kategorie ingresívnosti / durativnosti typu vieru jieti : vieru jmieti, užitek přijieti : užitek jmieti, úmysl vzieti : úmysl jmieti apod. S úpadkem kategorie ingresívnosti / durativnosti se ovšem rozkládají i tyto konstrukce: většinou v takových dvojicích zanikl – nebo aspoň zastaral – člen ingresívní, např. jieti vieru ‚uvěřiti‘, pojieti sobě (ženu) ‚oženit se‘, vzieti rozum ‚porozuměti‘ (podobně vzieti moc, otplatu, škodu, úmysl, užitek aj.), a zanikly ovšem i obdobné výrazy ingresívní, u nichž nemáme durativní protějšek (s jmieti) dobře doložen, např. vzieti chválu, slávu ‚proslaviti se‘, vzieti mladost ‚omládnouti‘, podobně vzieti slepotu, smrt, konec aj. Jak patrno z příslušných novočeských ekvivalentů (uvěřiti, oženiti se, porozuměti, proslaviti se…), speciální stč. ingresívní konstrukce vzieti + akuz. subst. byla zatlačena slovesy s prázdnou nebo řadicí předponou, tj. výrazovými prostředky nového systému vidového. Ovšem i dnešní čeština si některé
