apod. Zdálo by se, že s procesem uvedené „bytostní“ diferenciace adjektiv na -ový / -óv je v rozporu produktivní typ vepřový, skopový, odvozovaný od jmen zvířat: avšak i zde jde především o vztahová adjektiva vzhledem k substancím neživotným, totiž k zvířatům neživým, zabitým, pojatým jen jako materiál k různému využití; jde tedy v podstatě o adjektiva látková typu tvarohový, zeleninový, hrachový. Spolehlivou paralelu k tomu máme v tvarosloví, kde názvy živočichů pojatých jako materiál k přípravě pokrmů skloňujeme podle vzorů neživotných (viz např. nom. pl. sledě).
(9.22) S prohlubováním rozdílu mezi kategorií bytostí rozumných a kategorií bytostí nerozumných stává se podobně (7.14) neúnosnou společná forma pro vyjadřování přivlastňovacího vztahu k osobám i zvířatům a tento rozpor se řeší specializací posesív typu ptačí: tento typ se vyhrazuje pro přivlastňování bytostem nerozumným (třídě i jednotlivci), viz např. stč. vlčí, psí, ptačí, kuří, kuřěcí apod., kdežto u osob (bytostí rozumných) se potlačuje (viz ústup stč. posesív člověčí, chlapí, kmecí, vladyčí, mateří aj. a rozvoj typu lidský, chlapský).
(9.23) Vnitrosystémový rozpor mezi významovou shodou a formálním rozdílem (7.15), pokud jde o slovotvorný rozdíl ve vyjadřování stejné progresívní kategorie – stejného vztahu k rozumné bytosti –, řešil se ústupem dublet přivlastňovacích typu páň / pánóv, a to zánikem dubletní podoby kratší (páň). V době historické již tento proces jen doznívá: přežitky přivlastňovacího typu páň jsou omezeny již na několik dožívajících apelativ (srov. jest-li ť páně dědina, člověk ť jest boží ŠtítKlem 88a a ustrnuliny jako anděl páně ChelčPost 22b nebo komornič druh ArchČ 2,485), dochovaly se ovšem dodnes v celé řadě jmen místních (jako Bezděz z *Bezděd-jь nebo Chrudim z *Chrudim-jь). Zánik přivlastňovacích adjektiv typu páň ‚pánův‘ však nemůžeme vysvětlovat jen obecným principem – tíhnutím jazyka k monopolnímu vyjadřování progresívní kategorie. Nepochybně zde působily také důsledky změn hláskových (7.3): zčásti to, že přivlastňovací přípona -jь palatalizací kořenné souhlásky oslabila etymologickou souvislost posesíva se základním jménem (viz uvedený příklad Bezděd : Bezděz, srov. s tím korelaci rozvíjejícího se typu Bezděd : Bezdědóv), zčásti to, že speciálním vývojem palatalizovaných retnic (totiž depalatalizací) přípona -jь zde vůbec zmizela beze stop, a tím došlo k nežádoucí homofonii mezi pojmenováním osoby a jeho posesívem (viz uvedený příklad Chrudim, Soběslav apod.). Srov. níže 14.1.
(9.24) Přímou „bytostní“ diferenciací jmen, která původně vyjadřovala význam životný i neživotný, je v podstatě diferenciace názvů obývané země a jejích obyvatel. Ta se realizuje především těmito dvěma způsoby: (a) vedle plurálového typu s hromadným významem obyvatelským i místním (např. Sasi ‚Sasové‘ i ‚Sasko‘, Uhři ‚Uhrové‘ i ‚Uhersko‘) vznikají na základě singulativ speciální typy jmen pouze obyvatelských (Sasíci ‚Sasové‘ a Uhřata ‚Uhrové‘); (b) původní dvojznačné názvy setrvávají, ale diferencují se tvaroslovně: pro názvy obyvatelské se vyhrazují tvary podle vzorů životných (Čechové, Čechóv …, Vršovici, Vršovicóv …), pro názvy místní zase tvary podle vzorů neživotných (Čechy, Čech …, Vršovice, Vršovic …).
(9.25) Obdobným případem tvaroslovné „bytostní“ diferenciace je diferenciace jmen činitelských a nástrojových, srov. stč. kopáč ‚kdo
