expresívního příznaku i po stránce formální: hlavička ‚milá hlava‘ > hlavinka (např. šediny na klepající se hlavince dědouška Čapek-Chod / PS), tlama ‚lidská ústa‘ > tlamajzna (např. nemůžeš chvíli držet tu tlamajznu? V. Mrštík / PS) apod. Dotváření takovýchto kmenoslovných korelací neexpresívnosti / expresívnosti (tlama u zvířete : tlamajzna u člověka) nemusí ovšem být vždycky nadstavbou příslušných korelací lexikálně sémantických (tlama u zvířete : tlama u člověka > tlamajzna): takový formálně příznakový expresívní výraz pro citově zabarvený obsah (např. šťavajzna / šťabajzna ‚hezké děvče‘: taková boubelatá blondýnka, jedním slovem: šťabajzna Ančík / PS) může vzniknout přímým odvozením z neexpresívního pojmenování příslušného obsahu asociovaného (šťáva, šťavnatý, srov. hospodyně, mladá ještě a šťavnatá vdova Lumír / PS); v tom případě jde o dotvoření kmenoslovné korelace neexpresívnosti / expresívnosti typu hubený (člověk) : hubeňour. Je však třeba si všimnout zvláštní povahy oněch asociací (asociativních spojů expresívních 24.2), ať již jde o korelace lexikálně sémantické typu tlama u zvířete : tlama u člověka (26.1), nebo o korelace kmenoslovné typů tlama : tlamajzna, hubený : hubeňour (26.2).

(26.1) Zvláštní povaha asociativních spojů expresívních vysvítá již z toho, že jazykové ztvárnění mentálních obsahů spojených takovým asociativním vztahem samo, i bez formálních signálů citového hnutí, je korelací neexpresívnosti / expresívnosti: sémantické posuny expresívní, dotvářející takovéto lexikálně sémantické korelace (tlama u zvířete : tlama u člověka), liší se od běžných významových posunů neexpresívních tím, že se vymykají jejich „ustálené sémantické normě“; tyto postupy expresivity sémantické se spatřují „v záměně rodu, v tzv. ‚silných‘ výrazech familiárního jazyka zaměňujícího pojmenování osob jmény zvířat, v záměnách uplatňujících se v nadávkách i hypokoristických pojmenováních člověka slovy z říše rostlinné, v záměnách zájmen ukazovacích za zájmena osobní, v užívání substantiv místo adjektiv ať v jazyce mluveném, nebo psaném aj.“ Ovšem onu odchylku postupů sémantické expresivity od ustálené sémantické normy je třeba blíže osvětlit. Věc je komplikovaná tím, že lexikálně významové jednotky expresívní nejsou pouze jazykovým ztvárněním poznávacího odrazu skutečnosti spojeného s odrazem citovým (s citovým hodnocením), ale i jazykovým ztvárněním takového odrazu skutečnosti, v němž se uplatňuje vůle mluvčího (24.2). Proto je třeba zvláštní směr vývojových postupů expresívních hledat především ve společných podmínkách vzniku této obojí expresivity: založené na emocionálnosti (na citovém zaujetí) i expresivity založené na úsilí volním. Takovýto psychický základ – emocionální i volní – připisuje expresívním výrazům autor české monografie o expresivitě J. Zima: „Expresívní výraz můžeme považovat za jazykovou subjektivní reakci mluvčího na určitou skutečnost, v níž nocionální prvky slova jsou doplněny nejen jeho citovým vztahem ke skutečnosti, nýbrž často také prvky jeho úsilí volního“ (Expresivita slova, 82). Je tedy pochopitelné, že právě takovéto pojetí dospívá k onomu společnému jmenovateli sémantických posunů expresívních, jímž se tyto posuny liší od běžných posunů neexpresívních: je to vznik „významové nápadnosti slova“ (83). Ten záleží