v tom, že na expresívní obsah vědomí (např. na pojem ‚zemřít‘ spojený s citovým hodnocením depreciativním a s volním úsilím o silný účin slova) přenášíme výraz podobného obsahu neexpresívního (pojmu ‚pojít, chcípnout‘), který se s oním expresívním obsahem asociativně váže na základě jistých znaků společných (‚přestat žít‘), ale nápadně se od něho liší výrazným znakem rozlišujícím (obsah expresívní se týká lidí, neexpresívní zvířat); jak ukazuje J. Zima (74n.), onen rozlišující znak může být povahy kvantitativní, intenzifikující, má-li přenášené slovo staré vzhledem k nově označovanému obsahu významový znak nadměrnosti (např. robota ‚nucená bezplatná práce poddaných na majetku vrchnosti‘ → expr. robota ‚práce vůbec, zvláště těžká‘, valiti se ‚nezadržitelně nebo hrozivě se přemisťovati, přibližovati‘ → expr. v slangu valiti se ,jíti, hnáti se‘), nebo může to být rozlišující znak kvalitativní, konkretizující, označuje-li přenášené slovo ve svém původním významu neexpresívním pojem konkrétnější, speciálnější, než v posunutém významu expresívním (např. kostlivec ‚kostra‘ → expr. kostlivec ‚hubený člověk, hubený tvor‘, plaziti se ‚lézti po břiše‘ → expr. plaziti se ‚pomalu jíti nebo jeti‘). Jde tu tedy o lexikálně sémantické postupy ve směru působení asociativních spojů intezifikačních a konkretizačních: expresívní obsah vědomí se vyjadřuje slovem, které příslušnou expresivitu nesignalizuje nápadným znakem formálním, nýbrž nápadným znakem významovým – nadměrným počtem pojmových znaků nebo větší konkrétností (vzhledem k pojmové složce onoho obsahu expresívního). Ovšem předpokladem ustálení takové expresivity sémantické je pouze intenzifikace nebo konkretizace skutečně výrazná, nápadná (srov. rozdíly po této stránce např. mezi stč. a nč. slovesem řváti, 3.62).
Takovéto přesuny pojmenování z neexpresívních odrazů skutečnosti na expresívní (tj. na odrazy spojené s citovým hnutím nebo volním úsilím) dokládá bohatým novočeským materiálem J. Zima ve svých výkladech o vzniku expresivity adherentní (op. cit. 43–83). Postupuje zde v podstatě podle jednotlivých výchozích skupin přenášených pojmenování: od pojmenování z oblasti jevů lidského života (např. trdlovati ‚tlouci bidlem‘ → expr. trdlovat ‚nemotorně tančit‘) přes pojmenování z oblasti živočišstva, rostlinstva a jevů přírodních (např. beran ‚samec ovce‘ → expr. beran ‚neústupný člověk‘) k pojmenováním z oblasti neživé hmoty (např. rozklížený ‚uvolněný v místech sklížení‘ → expr. rozklížený ‚jsoucí bez soudržnosti‘).
(26.2) Odrazy skutečnosti v našem vědomí provázené citovým zaujetím nebo volním úsilím (jako např. představa nepříjemně hubeného člověka) tvoří tedy asociace s podobnými obsahy vědomí, jež se ale vyznačují nápadným znakem pojmovým (např. s představou kostlivce): v lexikálním vývoji se takový asociativní spoj projevuje tím, že slovo vyjadřující mentální obsah s tímto nápadným znakem (kostlivec) počíná také vyjadřovat onen obsah expresívní (‚nepříjemně hubený člověk‘). To je běžný vývojový postup expresivity sémantické. Avšak expresívní odraz skutečnosti může být také asociován s podobným obsahem ve vědomí, který má ve svém jazykovém ztvárnění nápadný znak formální, a proto se touto nápadností jeho forma hodí k vyjádření onoho obsahu expresívního: to je ovšem předpoklad vývojových postupů expresivity formální. Rozdělíme je podle toho, zda onen nápadný znak formální tkví ve zvláštním hláskovém skladu kořene slova původně neexpresívního, jež pak ale jeho vlivem nabývá významu expresívního (26.21), nebo tkví ve zvláštnostech morfému nekořenného, který je produktivním prostředkem tvoření expresív (26.22).
