[405]číslo strany tiskuJg. uvodí psovám jako prý iterativum ke psuji, bez dokladu. Nč. psuji psouti, psul atd. hlásí se na pohled do třídy sloves kořenných I. 7, zejména do skupiny čuju-čúti atd. § 108, b); ale podle svého původu i podle starších dokladů nepatří tam, nýbrž sem.
B.
Tvary z praesentních kmenů bezpříznakých, souhláskových
[= Lesk. V.].
209. Slovesa sem patřící jsou jenom vêd-, dad-, stsl. jad- č. jěd- z j-ed-, a jes- (mimo některý ojedinělý tvar sloves jiných, jako na př. stsl. 2. sg. vъstasi m. vъstaneši, obrêsi m. obręšteši a j. Mikl. III² 127); srov. § 16 č. 6 a § 47.
Mnohé z jejich tvarů zakládají se na kmenech jiných, na př. inf. věděti je z km. vêd-ê-, part. (věda) vědúc- z km. vêd-o- atd. O těch je jednáno na svých místech v oddělení A; zde, v oddělení B, má býti jednáno jen o praes., v němž přípona osobní z pravidla ke kmenu bezpříznakému přistupuje, a o impt., pokud se na témže kmeni zakládá.
věd- psl. vêd-.
210. Psl. vêdê scio je praeteritopraesens t. j. tvar perfekta s významem praesentu, jako původem i významem příbuzné skr. veda, ř. olóa a got. vait. Slabika kořenná vêd- je z pův. ṷoi̯d-, a toto je stupňováním z koř. ṷei̯d- videre, scire. Stupeň ṷtoi̯d- je právem v indik. sing., kdežto v indik. du. a plur. a v optat. je stupeň oslabený ṷid-; srov. indik. skr. sg. 1. veda a pl. 1. vidma, ř. sg. 1. olőa a pl. 1. íd/iev, skr. sg. 1. indik. dvešmi a opt. dvišjam atd. V slovanštině mělo by podle toho býti vêd- v praes. (indik.) sg., a naproti tomu tutéž v du. a pl. jakož i v impt. (opt.) vьd-; ale analogií je vêd- také za žádané vьd-. Srov. § 18 a Brugm. II, 1203 a 1212.
Z kmene bezpříznakého vêd- jsou v češtině a vůbec ve slovanštině jenom praesens a imperativ; o tvarech ostatních v. v § 132.
211. Praesens.
Sing. 1. jest vědě a viem zúž. vím.
Tvar vědě, shodný se stsl. vêdê scio, vyskytuje se také v stsln. památkách Frizinských a v staré ruštině, srov. Mikl. III² 125 sl. a Sobol. Lekcii² 89. O slabice kořenné vêd- v. v § předešlém.
Nesnadna je vyložiti a dosud na jisto nevyložena koncovka -ê. Podle Mikl. III, 165 (1856) a Brugm. I², 941 jest to snad koncovka stejná jakov skr. perf. med. sg. 1. na př. tutud-ē z koř. tud- tundere, tedy za pův.
![[405]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+2/00407.jpg){kind=link}