Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování. Praha, 1958.
<<<<<401402403404405406407408409>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

Jg. uvodí psovám jako prý iterativum ke psuji, bez dokladu. Nč. psuji psouti, psul atd. hlásí se na pohled do třídy sloves kořenných I. 7, zejména do skupiny čuju-čúti atd. § 108, b); ale podle svého původu i podle starších dokladů nepatří tam, nýbrž sem.

B.

Tvary z praesentních kmenů bezpříznakých, souhláskových

[= Lesk. V.].

Slovesa sem patřící jsou jenom vêd-, dad-, stsl. jad- č. jěd- z j-ed-, a jes- (mimo některý ojedinělý tvar sloves jiných, jako na př. stsl. 2. sg. vъstasi m. vъstaneši, obrêsi m. obręšteši a j. Mikl. III² 127); srov. § 16 č. 6 a § 47.

Mnohé z jejich tvarů zakládají se na kmenech jiných, na př. inf. věděti je z km. vêd-ê-, part. (věda) vědúc- z km. vêd-o- atd. O těch je jednáno na svých místech v oddělení A; zde, v oddělení B, má býti jednáno jen o praes., v němž přípona osobní z pravidla ke kmenu bezpříznakému přistupuje, a o impt., pokud se na témže kmeni zakládá.

věd- psl. vêd-.

Psl. vêdê scio je praeteritopraesens t. j. tvar perfekta s významem praesentu, jako původem i významem příbuzné skr. veda, ř. olóa a got. vait. Slabika kořenná vêd- je z pův. ṷoi̯d-, a toto je stupňováním z koř. ṷei̯d- videre, scire. Stupeň ṷtoi̯d- je právem v indik. sing., kdežto v indik. du. a plur. a v optat. je stupeň oslabený ṷid-; srov. indik. skr. sg. 1. veda a pl. 1. vidma, ř. sg. 1. olőa a pl. 1. íd/iev, skr. sg. 1. indik. dvešmi a opt. dvišjam atd. V slovanštině mělo by podle toho býti vêd- v praes. (indik.) sg., a naproti tomu tutéž v du. a pl. jakož i v impt. (opt.) vьd-; ale analogií je vêd- také za žádané vьd-. Srov. § 18 a Brugm. II, 1203 a 1212.

Z kmene bezpříznakého vêd- jsou v češtině a vůbec ve slovanštině jenom praesens a imperativ; o tvarech ostatních v. v § 132.

Praesens.

Sing. 1. jest vědě a viem zúž. vím.

Tvar vědě, shodný se stsl. vêdê scio, vyskytuje se také v stsln. památkách Frizinských a v staré ruštině, srov. Mikl. III² 125 sl. a Sobol. Lekcii² 89. O slabice kořenné vêd- v. v § předešlém.

Nesnadna je vyložiti a dosud na jisto nevyložena koncovka -ê. Podle Mikl. III, 165 (1856) a Brugm. I², 941 jest to snad koncovka stejná jakov skr. perf. med. sg. 1. na př. tutud-ē z koř. tud- tundere, tedy za pův.

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 15 lety, 10 měsíci a 20 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).