c) Zdlouženo jest part. šel v šél. Je z býv. šь(d)lъ, hlásí se do a) i do b), a proto klademe je zde zvláště. Zdloužené šél změněno dále v šiel, srov. I. str. 144, zúžením šíl, zkrác. šil. Doklady jsou tu hojné z nářečí nynějších i z doby minulé: poſſeel Jid. 34, póhon ſſeel t. j. sšél Rožmb. 22, ſſeel Zrc. 12ᵃ, aby ſél HusPost. 192ᵃ, neſſiel VšehK. 14ᵃ, (mnohý) jda mimo mne před se šíl Star. Sklád. 5, 128 (z rkp. XV stol.), ſſeel Ben. Gen. 37, 30, wyſſél i ſſyel t. Súdc. 5, 4, ſſyél t. Deut. 19, 5, odſſél Háj. 73ᵃ, šéł BartD. 1, 24 (zlin.), t. 2, 151 (slavk.), šíl t. 184 (tišň.), šil t. 65 (olom.) atd. Viz také doleji § 59.
d) Zdloužena jest v sg. masc. samohláska vložená: vedél atp. Tak místy ve slc.: prepadél, mohél, zdvihél, prevjadól Pastrn. 110.
e) Zdloužena samohláska kořenná i vložená: védél. Na př. néséł fem. nésła, védéł fem. védła BartD. 1, 61 (val.), védéł, néséł, páséł vedle véd atd. t. 77 (též), bódéł vedle bód fem. bódła, móhéł v. móh f. mohła t. 78 (též), védéł, plétéł, néséł, páséł, pékéł, tékéł t. 37 (stráň.), vliékéł, piékéł, niéséł fem. niésła, triáséł, ruostéł, spádél, sádél si (sednouti) t. 45 (břez.), néséu, tráséu, lézéu, spádéu, t. 38 (stráň.), t. 39 (súch.) atd.
Participium perf. act. -ъs.
40. Participium perf. act. je v slovanštině dvoje: jedno s příponou býv. -ъs, na př. stsl. vedъ fem. vedъši č. ved, vedši, druhé s příp. býv. -lo, na př. stsl. velъ m. vedlъ č. vedl atd. Miklosich a j. nazývají ono participiem perf. act. prvním, toto druhým; Dobrovský ono transgressivem minulým činným, toto příčestím (Mittelwort) činným Lehrg.¹ 294 a j. (název transgressivus t. modus má předtím již Rosa 139, 146 a j.: trhage modus transgressivus praes., trhaw praet.); po Dobrovském ujalo se toto pojmenování v mluvnicích českých; pro stručnost užíváme také názvů kratších: vedъ fem. vedъši č. ved, vedši je part. -ъs nebo -s, -(e)s-ové, a velъ č. vedl je part. -lъ neb -l, -(e)l-ové. –
Zde jde o part. -s.
1. Přípona jeho vyskytuje se v jazycích indoevropských v několika stupních: -ṷōs v ř. masc. εἰδ-ώς, -ṷos v ř. neutr. εἰδ-óς, -ṷes ve fem. nom. -ṷes-ī, v ř. -ει˜α vedle -vι˜α; -us v skr. sg. gen. fem. vid-uš-jās ř. ἰδ-υ-ιας atd., srov. Brugm. Grundr. II, 412 a Kz. 316. Různé tyto stupně vyskytují se tu v tvarech různých podle rodu a pádu; ale analogií přejímají se některé z nich také do tvarů nenáležitých. Ve slovanštině zejména stupeň -us, změněný náležitě v psl. -ъs, ovládl všeobecně a je tu příponou pro všecky tvary tohoto participia.
2. Přípona psl. -ъs jest jen při kmenech souhláskových, na př. stsl. vedъ, nesъ.., č. ved, ves.., z býv. -ъs; slovesa, jejichž infinitivní kmen základní se končí samohláskou, mají příponu -vъs, na př. stsl. dêla-vъ,
