Ve vz. 4., při kmenech se souhláskou -k, -g: souhláska kmenová je hrdelnice velarní, přípona aoristu -s mění se po ní v ch a kořenná hrdelnice ze skupiny takto vzniklé pak vypadá (srov. sskr. kšudras a slovanské chudъ). Na př. rek- aor. rêch- z rēk-s-. V tvarech -sta, -ste (2. 3. du. a 2. pl.) je -st- z pův. -kst-, jako mistus v. mixtus. Srov. Schmidt v KZ. XXV, 120 sl., Leskien Handb.445 a 46, Brugm. Grundr. I² 580, t. 787 a Kz. 200. – Tvary zde doložené jsou z kmene rek- dicere sg. 1. rêchъ Zogr.; du. 3. rêste t. a také rêsta t.; pl. 1. rêchomъ Cloz.; pl. 2. rêste Mar.; pl. 3. rêšę Zogr.; – z kmene lęk- incurvare sg. 1. lęchь, sъlęchъ sę Euchol.; pl. 3. lęšę, sъljęšję Psalt., naljęšję t.; – z kmene tek- currere sg. 1. têchь Psalt.; du. 3. têste Zogr.; pl. 3. têšę Zogr.; – z kmene velk- trahere pl. 1. vlêchomъ, oblêchomъ sę Euchol.; pl. 3. vlêšę, oblêšę Zogr.; – z kmene žeg- urere pl. 3. žešę (nezdlouženo), vъžešję Psalt.
Ve vz. 5., při kmenech se souhláskou -n, -m: souhláska kmenová splývá s předcházející samohláskou v nosovku a jest na př. aor. pęs- zpēn-s-, pen-s- (ēn před souhláskou se krátí v en, Brugm. II, 1189) atd. – Tvary sem patřící jsou především 2. 3. sg. –ę, 2. du. -sta a 3. du. i 2. pl. -ste, jež tu jsou zpravidla a bez výjimky; pro ostatní pak osoby jsou tvary zde doložené z kmene čen- (praes. čьn-) incipere sg. 1.čęsъ načjęsъ Psalt.; pl. 3. čęsę, načęsę Mar.; a vedle toho analogií tvar s -ch-: pl. 3. čęšę načęšę Zogr.; – z kmene jem- (praes. jьm-) prehendere sg. 1. jęsь, pojęsъ Mar., prijęsъ Assem.; pl. 1. jęsomъ Mar., vъzęsomъ t., prijęsomъ Assem., sъnęsomъ Euchol.; pl. 3. jęsę Zogr., vъzęsę Mar., prijęsę t., obęsę t.; a vedle toho analogií tvary s -ch-: sg. 1. jęchъ, pojęchъ Zogr., vъzęchъ Supr., pl. 1. jęchomь, prijęchomъ Zogr., vъzęchomъ t., pl. 3. jęšę Zogr., vъzęšę t.; – z kmene klen- (praes. klьn-) iurare sg. 1. klęsъ, kljęsъ sję Psalt., a vedle toho analogií tvar s -ch-: pl. 3. klęšę, proklęšę Supr.; – z kmene pen-(praes. pъn-) tendere tvary s -ch-: pl. 1. pęchomъ, raspęchomъ Supr., pl. 3. pęšę raspęšę Zogr.
Ve vz. 6., při kmenech se souhláskou -r, -l: tu jest aor. pův. na př. mēr-s-,mer-s- (ēr před souhláskou se krátí v er Brugm. II, 1189), a z toho pravidelné stsl. mrês- a mrêch-, toto v sg. 1. mrêchъ, du. 1. mrêchovê pl. 1. mrêchomъ a 3. mrêšę, ono v osobách ostatních: du. 2. mrêta, 3. a pl. 2. mrêste a 2. 3. sg. mrê (z koncovky bývalé v os. 2. -s-s a 3. -s-t odsuto). Vývoj etymologický žádá tvarův mrê-, a za ně bývaly tvary mьrê-: stsl. umrê i umьrê Zogr., a stč. zemřieti ukazuje taktéž ke staršímu mъrê-; tu všude je mьr- místo mr- podle praesentu.
Do češtiny jsou z toho dochovány tvary následující:
ve vz. 1. z kmene j-êd- (praes. bezpříznaké jiem atd.) aor. 3. sg. jě: (chrúst) zzie vešken plod země comedit ŽWittb. 104, 35 t. j. zě, zzie ŽGloss. tamt., (chrúst) zzie[dl] vše sěno ŽWittb. tamt. (-dl připsáno později), (Eva) vzě toho ovocě i ſnye a Adam také ſnye Ol. Gen. 3, 6 t. j.
